Nebála se chopit šance

Veronika Daňová, rodačka z jihočeské Bechyně, se v oblasti financí pohybuje od roku 2010. Jako vystudovaná ekonomka k ní měla vždycky blízko. Její vyhlídky na budoucí zaměstnání se však brzy smrskly na nudnou a stereotypní práci za přepážkou. „Dokážu si představit, jak by vypadal můj život. Ráno bych vstala, šla do práce stejnou cestou jako vždycky, sedla bych si k počítači, těšila se na konec pracovní doby, večer bych uvařila, uspokojila manžela a šla spát.“ Osud Veronice ale připravil jiný scénář. Uměla se chopit šance, přirozená autorita a vůdčí schopnosti jí pomohly na místo manažerky ve společnosti Partners.

Autor: Partners

Vozí se v autě za tři čtvrtě milionu

„Lidé si nejsou schopni uvědomit, co všechno mohou díky podnikání získat. Je mi 29 a jezdím novou Octávií. Od malička jsem věděla, že chci být manažerka a že se chci mít tak, abych si, když půjdu okolo výlohy  a něco se mi bude líbit, to mohla dopřát hned a nemusela na to šetřit z pěti výplat.“ To se Veronice postupně daří. Vždy snila o vlastní restauraci. Nedávno oslavila konec první sezóny, a to ne v restauraci jen tak ledajaké, ale v té, která je pro ni doslova srdeční záležitostí. „Jako náctiletá jsem každé léto brigádničila v místním autokempu. Když jsem se tam po letech vrátila, abych společně s holkami z týmu oslavila tehdejší pracovní úspěchy. Přišel za mnou majitel, můj bývalý „zaměstnavatel“, a zeptal se mě, jestli bych o autokemp neměla zájem. Kemp, bazén, chatky, restaurace, nádherné prostředí, kam se odjakživa jezdili rekreovat herci a zaměstnanci Národního divadla. Převzetí kempu obnášelo zaplacení nemalé částky za věci, které mi bývalý majitel přenechal. V životě by mě nenapadlo, že pouhé tři roky po vysoké si to všechno budu moct dovolit. Kde jsem dřív dělala servírku, jsem teď šéfová,“ směje se šťastně Veronika.

Pomohla lidem po padesátce

Veronika díky splnění svého snu mohla dát práci i členům své rodiny. O technický chod autokempu se svědomitě stará její tatínek a provoz řídí její strýc. Veronika k tomu dodává: „Jsem ráda, že můžu vydělávat peníze v příjemném prostředí a s lidmi, které mám nejraději. Sice se občas neshodneme, ale jsem ráda, že je tam mám. Na oplátku jim zajišťuji jistotu, že je nevyhodím kvůli věku a že dostanou zaplaceno, jak si zaslouží, což dnes u zaměstnavatelů bohužel běžné není.“

Autor: Partners

Veroničin život naplňují i drobnější radosti. Vždy chtěla umět hrát na klavír. Ve svých osmadvaceti letech si ho pořídila. „Mám soukromou učitelku a už umím zahrát Ovčáci čtveráci oběma rukama. Je to těžké jako blázen. To byste nevěřili,“ uzavírá Veronika, kterou její práce zcela naplňuje a činí ji šťastnou.