Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jak rychle ses objevil, tak rychle ses mi ztratil. Od té doby tě hledám. Zatím marně.

Muž s jiskrou v očích

Na svůj nejromantičtější zážitek jsem si musela počkat do Kristových let. Ale stál za to. Byl pátek 27. dubna 2012. Jela jsem rychlíkem Macocha z Prahy na Moravu. Venku nádherný, slunečný den, všechno kvetlo, já jsem spokojeně koukala z okna a nasávala příjemnou atmosféru. V tom se naše pohledy střetly.
Když vlak zastavil ve 14.50 v Pardubicích, přistoupil muž s nádhernou jiskrou v očích.

Zapůsobil na mě jako silný magnet. Ani jeden z nás nepromluvil. Nebylo třeba. Věděli jsme o sobě. V Ústí nad Orlicí se naše kupé vylidnilo. I „ON“ pomalu vstal. Místo ke dveřím však mířil ke mně: „Slečno, já si nemůžu pomoct, ale strašně rád bych vás políbil.“

Podlomila se mi kolena

Šok! Ohromný, ale neuvěřitelně milý šok. Kdyby mi tohle řekl kdokoliv jiný, lekla bych se. Viděla bych v tom postranní úmysly. Ale „ON“ měl v hlase a v očích takovou něhu, že jsem nebyla schopná víc, než se usmát a vydat ze sebe hloupou větu: „A čím to?“ „Já vůbec netuším, ale je to strašně silné. Mohu?“ řekl něžně. Téměř se mi podlomila kolena. „No, proč ne?“ snažila jsem se zlehka odpovědět.

Stačili jsme si jen zamávat

Milý neznámý ke mně přistoupil, něžně mě políbil na tvář, poděkoval, rozloučil se a odešel. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem na něj ani nestačila zavolat, ať mi dá na sebe telefon. Ještě ho zahlédla stát na nástupišti. Čekal, až se vlak rozjede. Zamávali jsme si a mně v srdci zůstal nádherný, nezapomenutelný pocit.  

Najdu tě???

Milý neznámý, díky Tobě jsem prožila něco, o čem se mi celý život jen zdálo. Neustále tě mám v srdci a rozhlížím se, jestli tě někde nespatřím. Nevím o tobě vůbec nic. Kdo jsi, jak se jmenuješ, ani kde žiješ. Na nádražích rozvěšuji letáky, do časopisů píšu výzvy, jestli se náhodou neozveš. Indicií mám velmi málo, o to silněji se mi vrýváš pod kůži. Najdu tě???