RODINNÁ TABU: Maminka zase pije | Pro ženy | Blesk.cz

RODINNÁ TABU: Maminka zase pije

3. června 2010 | 04:13

Dvaatřicetiletá Lucie už s alkoholem nebojuje. Bohužel zemřela. Matka šestnáctileté Kláry s flaškou v ruce ještě žije, pokud se vůbec dá její existence takhle nazývat. Tragický osud mladé ženy a smutná zpověď dospívajícího děvčete. Boj s démonem alkoholem má spoustu obětí.

Alkoholismus stejně jako každá jiná závislost začíná nevinně. Sklenička k uvolnění, dobré náladě. Sklenička pro euforii anebo na těžkosti života. Skleničky, které povzbudí. Nakonec se z nich stanou flašky. Z občasné berličky těžká závislost, která je peklem pro pijana i jeho blízké okolí.

Ve skupině lidí závislých na alkoholu je přibližně třetina žen, vyplývá ze statistik. Odborníci v čele s psychiatrem Karlem Nešporem mimo jiné tvrdí, že se alkoholičky obecně snadněji léčí, protože dobře akceptují psychoterapii, relaxační techniky. Jen málokterá si pod vlivem chlastu komplikuje existenci trestnou činností. Abstinentky se snáze odpoutají od nevhodné společnosti, rodina je pro ně silným motivem.

Ale také platí, že ženy mají nižší odolnost vůči alkoholu, rychlejší rozvoj návyku. Často pijí, aby tišily emotivní přecitlivělost, nalomenou psychiku ve vleku zátěžových situací jakými je úmrtí blízkého, rozvod, samota, ztráta zaměstnání, či jiné selhání.

Děsivý příběh třicetileté

Lucie zemřela ve dvaatřiceti letech. Já se s ní skamarádila pár let předtím. Měla dvě malé děti, manžela, velký dům a spoustu starostí. Přestože byla společenská, nikdy si s námi nedala ani skleničku. Pila jen vodu a litry kávy. Byla totiž abstinující alkoholička a sebemenšímu pokušení se vyhýbala obloukem.

„Pila jsem už od šestnácti. Nepřišlo mi na tom nic divného, u nás doma se konzumace alkoholu považovala za naprosto normální. Ale já dokázala nasávat už od rána a vydržela celý den. Pila jsem doma i v hospodě. Co si o mne myslí jiní, mě nezajímalo. Jenže když jsem se jednou v deset dopoledne totálně namol válela na ulici, došlo mi, že to už je moc. Že takhle žít nechci, svěřila se mi po čase Lucie.

Když z ní kvanta rumu vyprchala, sebrala se a odjela na léčení. „Nechala jsem se zavřít do Bohnic.“ Lucie toužila po dětech, muži a normálním životě. Nehodlala skončit jako troska. Měla silnou vůli, protialkoholní léčbu zvládla. Vdala se, porodila dceru, pak syna a koupila dům. Vše vypadalo na happy end. Bohužel muž byl povaleč, také poněkud pil. Celou tíhu péče o rodinu nechal na Lucii. Ta vydržela pár let. Pak dům prodala a manžela opustila.

„Mám pronajatý byt, děti jsou spokojené a já jsem čerstvě zamilovaná,“ zářila, když jsem ji po pár měsících potkala na tramvajové zastávce. Překvapilo mě, že je z ní cítit alkohol. „Mám to pod kontrolou, ale s Mirkem si občas dáme nějaké to vínko pro lepší náladu,“ odbyla mne. Že to nakonec pod kontrolou neměla, potvrdilo její parte, které mi za půl roku přišlo poštou.

„Lucie znovu začala pít, a to hodně. Nezvládala děti ani domácnost. Mirka sice milovala, ale propadla s ním zase chlastu. Byla z ní troska. Když ji opustil, pila celý týden. Nakonec si dala láhev rumu a spolykala prášky. Po nich se už neprobudila,“ líčil mi děsivý konec života mladé ženy její otec. Po Lucii zůstaly dvě malé děti (osmiletá holčička a šestiletý kluk) a smutná vzpomínka na mámu.

Výpověď smutné dívky

Tiché a nenápadné Kláře je šestnáct let. Fakt, že má matka problém s alkoholem, zjistila už na základní škole. „Nejdřív jsem si ničeho nevšimla, ale čím jsem byla starší, docházelo mi, že je máma často opilá. Začalo to, když od nás odešel táta. Z maminky byl cítit alkohol, motal se jí jazyk a mívala záchvaty pláče. To bylo na denním pořádku. Samozřejmě měla i lepší období, kdy se snažila a nepila, ale to nikdy dlouho nevydrželo. Lahve měla schované i u nás v pokojíčku. Jednu jsem našla za skříní, kam mi zapadla knížka,“ konstatuje Klára a člověku se svírá srdce soucitem a bezmocí.

Kláru okolnosti donutily vařit, uklízet, pomáhat mladšímu bratrovi se školou. Když slyší kamarádky, jak si stěžují na trapně akční matky, která je neustále někam zvou a tahají na nákupy, je jí do pláče. „Co bych dala za to, kdybych takovou maminku měla. Jenže ta moje je jiná. Před rokem jsem ji dokonce našla v bezvědomí. Nevím, jestli byla tak opilá, nebo si vzala i něco jiného. Volala jsem k ní pohotovost. Mám mámu fakt ráda, ale jen když je střízlivá. Já pít nikdy nebudu,“ vypráví Klára. Statečná dívka, která si děsivé zážitky s alkoholem ponese celý život a je otázka, jak se s nimi nakonec sama vyrovná.

 

Autor: Majka Vinická, Františka Čížková