Slepý číšník: V práci vodím hosty tmou... | Pro ženy | Blesk.cz

Slepý číšník: V práci vodím hosty tmou...

2. května 2010 | 17:34

Před třinácti lety byl Petr Veselý (41) mladý muž, který si užíval života. Měl rád punk, pracoval jako barman. Pak stačila jedna jízda z práce autem a jeho život nabral úplně jiné obrátky. Při nehodě přišel o zrak. Musel vymyslet, co dál se životem.

Nezlomilo ho to, udělal si kurz pro maséry a dnes navíc pracuje jako číšník v pražské restauraci! I když je to tak trochu jiný podnik…

Stalo se to před třinácti lety, den před Štědrým večerem. Tehdy bylo Petrovi 28 let. „Jel jsem ze služby s nájemním řidičem a jemu se podařilo narvat auto pod liazku. Probudil jsem se až v nemocnici, rozbitý obličej a tmu před očima…“ vypráví dnes Petr. Ještě v březnu mu vytahovali z obličeje dráty, díky kterým všechno drželo pohromadě. Dodnes má vyztuženou pravou stehenní kost železnými pruty a opravený kyčelní kloub.

Původně vyučený prodavač potravin se po revoluci živil jako obsluhující personál v lunaparku, pracoval v herně i jako barman v kadeřnictví. Když se dozvěděl, že už nikdy neuvidí, okamžitě se rozhodl udělat si masérský kurz. Jenže si vybral ten pro nevidomé za 56 000 Kč. „Na ten jsem bohužel neměl a obvodnímu úřadu se to zdálo příliš drahé. Díky televizním Černým ovcím jsem ale nakonec dostal od úřadu příspěvek na kurz levnější, za osmnáct tisíc, kde jsem byl odborně vyškolen,“ líčí Petr Veselý své začátky.

Zpátky do restaurace

Před více než dvěma lety ho na internetu upoutal konkurz do nového projektu restaurace ve »tmě«. „Požadovali číšnické zkušenosti a angličtinu, kterou já ovšem moc neuměl, ale zato ovládám ruštinu. Tak jsem jim řekl, že beze mě nemůžou začít!“ směje se Petr.

Díky jeho nadšení ho přijali spolu s dalšími nevidomými a slabozrakými. Všichni museli projít měsíčním školením, v němž se učili pohybu v daném prostoru, kde měli (a stále mají) na zemi orientační lišty. „Nejdřív jsme nosili prázdné talíře, teprve později nám svěřili jídlo a sklenice. Naučili jsme se také navzájem vyhýbat. Když jsou na place dva číšníci, byl by malér, kdyby se srazili,“ vysvětluje Petr. Pro orientaci má na sobě penízky, které jemně cinkají, jiní mají třeba rolničky a podle toho poznají, kde právě je ten druhý.

Obrácená závislost

V pražské restauraci Pod křídlem noci, která se dělí na část se světlem a s absolutní tmou, vás přivítají a hned požádají o hodinky a mobily. Nesmíte mít totiž u sebe žádný zdroj světla. Z jídelníčku si vyberete jedno ze čtyř menu – můžete se ale také nechat překvapit. Pak už vás odvedou do jakési mezikomory, kde dostanete poslední instrukce před vstupem do úplné tmy a kde si vás převezme váš číšník. Naše role se vlastně v tomto prostředí vyměnily. Stali jsme se závislí na něm a jeho orientaci v prostoru. Museli jsme se ho držet za rameno až ke stolu. Během večera Petr upozorňoval na to, kde jsou skleničky a z které strany si máme převzít talíře. Nakonec při hudbě dokonce nabídl své rámě coby tanečník.

Nejmenší asistenční pes

Petr žije sám v rekonstruovaném bytě se svým jorkšírem, který prý je nejmenším asistenčním psem na světě. Ovšem není cvičený, nikdo ho to neučil. „Moc si rozumíme, nikdy by mě nevlekl mezi popelnice nebo někudy, kudy nemůžu projít!“ pochvaluje si.

Říká, že musel celý život přehodnotit. „Představte si, že máte v mobilu sto padesát čísel na přátele a známé, a do roka vám jich tam zůstane sedm…“ říká. Snad proto se hodně upnul na svou práci. Ostatně ta v restauraci mu přináší i humorné historky. Například se stalo, že jeden pán na sebe ve tmě vylil sklenici s vodou. Petr mu pošeptal, ať si sundá kalhoty, že mu je během večeře usuší. Nikdo nic nevěděl a pán proseděl celý večer jen v trenkách. V závěru mu Petr přinesl usušené kalhoty, pán si je oblékl a teprve pak prozradil stolovníkům, jak večeře probíhala…

Zvládne i šití

Petr už nepřemýšlí o tom, jaké by to bylo vidět. Zařídil si život, v němž nepotřebuje každodenní pomoc. Obléká se rád do kůže a výrazného oblečení, nosí extravagantní účes, chodí do divadla, vaří, šije na šicím stroji a pro rodinné oslavy připravuje obložené chlebíčky. Dokonce má díky praxi v masérně velmi dobrou představu o člověku, se kterým mluví. Jen to, jestli je žena blondýna nebo bruneta, už vůbec neřeší…

Autor: Zuzana Pšenicová, hto