5°C
Místo aby si užívala života, už několik let bojuje s vážnou nemocí. První transplantaci jater podstoupila Jana Pekárková (26) v roce 2008. Na nemocničním lůžku tehdy napsala svoji první knížku pro děti. Loni se do nemocnice musela vrátit znovu, její žlučovody nepracovaly dobře. Začaly se zužovat, objevily se vysoké teploty a další komplikace. Nezbylo než podruhé začít boj o život. A znovu jí při něm pomáhalo psaní. Její druhá kniha pohádek je stará jen několik dnů.
O první pohádkové knížce těžce nemocné dívky Nedělní Blesk tehdy napsal. Jana v pražském IKEMu (Institut klinické a experimentální medicíny) ve své spisovatelské dráze ale pokračuje. Její druhá knížka pro děti se jmenuje Pohádky do postýlky.
Osudu se poručit nedá
Janina druhá transplantace, kterou podstoupila před několika týdny, se zdařila, její organismus nová játra přijal. Přesto návštěvy přijímá s rouškou přes ústa a v bílých rukavičkách.
„Lékaři říkají, že kvůli snížené imunitě si budu muset ještě alespoň půl roku dávat velký pozor, musím se hlídat,“ vysvětluje. Je drobná, měří něco málo přes sto padesát centimetrů a neváží víc než šestatřicet kilogramů. Zdá se průsvitná a křehká. „Jen se nenechte zmýlit. Naše Jana je velká bojovnice, je to silný člověk, od kterého se můžeme všichni lecčemu naučit,“ prohlašuje její ošetřující lékař Pavel Wohl.
Má pravdu, málokdo se s osudem pere tak jako Jana. Její potíže začaly už na střední škole. Zničehonic dostala vysoké teploty, které přicházely stále častěji, a lékaři pořádně nevěděli proč. Až v Pelhřimově, to bylo Janě osmnáct let, stanovili správnou diagnózu – nedostatečná funkce jater kvůli zužujícím se žlučovodům. „Osudu neporučíte, slečno,“ řekl jí jeden z tamních lékařů, když jí vysvětloval nezbytnost transplantace.
Pohádky? Únik z reality
Čas, který v IKEMu Jana měla před svou první transplantací před dvěma lety, trávila jako všichni pacienti. Vyšetření, procedury, knihy, televize, časopisy. Ve vzpomínkách se často vracela do dětství a (sama neví proč) začaly se jí v paměti vybavovat pohádky, které jí a sestře vyprávěla maminka, když byly malé.
„Vzpomněla jsem si třeba na pohádku o zoubkách. Jak si je dvě holčičky nechtěly čistit a jak od nich zoubky proto utekly. Holčičky byly nejdřív rády, ale pak přišly na to, že se bez nich žít nedá,“ vzpomíná Jana. „Maminka si pohádky pro nás často vymýšlela a já si řekla, že to zkusím taky.“
Rodiče jí přivezli počítač, u kterého pak trávila dlouhé chvíle na nemocničním lůžku. Její první knížka – Vodník Štístko a jiné pohádky – vyšla v prosinci 2008 krátce před Vánocemi. „Hodně mě to bavilo, jedna pohádka pro mě znamenala asi měsíc práce, ale moc příjemné. Trochu jsem jakoby utíkala z nemocnice a žila v jiném světě,“ říká dnes.
Předmluvu k její knížce napsal herec a režisér Vít Olmer, kterého postihl stejný osud jako Janu, dokonce ležel na stejném oddělení jako ona, a její lékař, doktor Wohl, sehnal sponzory a nakladatelství. Jana si tak s pomocí spousty lidí tehdy dala pod stromeček ten nejkrásnější dárek.
Pohádky z nemocničního lůžka
Svoji novou pohádkovou knížku dokončila Jana před několika dny. „Je jich celkem sedm a skoro všechny jsou o zvířátkách z lesa. Jak se k sobě chovají, jak si pomáhají. A o tom, že v lese také žijí skřítkové,“ říká Jana.
Do IKEMu ji přijali loni v září, domů se dostala málokdy, jen občas na propustku o víkendu. „Ale naši za mnou jezdí alespoň dvakrát týdně a sestra, která v Praze studuje, je u mě hodně často,“ vysvětluje.
Přesto se ale domů těší, hlavně na procházky po lese a na jízdu na kole. „Jak to jenom půjde, najdu si nějakou práci anebo možná budu dál studovat,“ plánuje si. Chtěla by na strojařinu, protože v tom oboru i maturovala, a přiznává, že je spíš technický typ. Ale přírodu miluje. „U nás v Dolních Kralovicích, to je na Benešovsku, jsou krásné lesy,“ svěřuje se.
Autorka dvou pohádkových knih nevylučuje, že psát bude dál. „Maminka je vychovatelkou ve škole a říká, že děti si tu moji první knížku četly rády, že se líbila. Snad se bude líbit i ta druhá.“
Jana Pekárková je v rekonvalescenci. Má veškerou možnou péči a váží si jí. I kuchyni v IKEMu oceňuje. „Vaří tu moc dobře. Třeba na rizoto se vždycky těším.“ Po svém pokoji přechází ještě opatrně, stejně opatrně se ukládá na lůžko a bere do rukou svoji novou knihu. Hladí ji. I díky ní svůj boj o život vyhrála.
„Janička je silný člověk a bez nadsázky lze říci, že jako spisovatelka je velmi šikovná. Její nová knížka pohádek je krásná a něžná a já myslím, že naše doba takové knížky potřebuje,“ uzavřel Janin lékař Pavel Wohl.
