Seděly jsem s maminkou u lékaře a trpělivě jsme čekaly, až na nás přijde řada. Místnost byla narvaná lidmi, vzduch by se dal krájet a všichni byli jako pěny. Moje maminka přišla před časem o většinu sluchu. Postupem doby se naučila odezírat, něco slyšela nebo pochopila. Bohužel ale neslyšela sílu svého vlastního hlasu a zvykla si tedy mluvit hodně hlasitě a srozumitelně. Je to asi černý humor, ale my jsme kolikrát, když něco špatně pochopila, doslova řvali smíchy.

V čekárně jsem byla potichu, ale maminka se stále měla k hovoru. „Janičko, u Lidlu mají akci.“ „Ježíšmarjá, co ta mamča tady bude vykládat,“ pomyslela jsem si. Snad nebude prezentovat celý leták, tak jako ho často čte mně do telefonu. Cítila jsem, jak se všechny hlavy točí směrem k nám a dychtivě každý očekává, co že tam tedy mají a pro jaký nákup budou mířit rovnou od doktora. A dočkali se, protože maminka pokračovala: „Mají tam levný gin.“ V tu chvíli jsem ztuhla, zatajila dech a cítila, že mě polívá horkost, neboť výraz ve všech obličejích byl jasný. Mysleli si, že jsme rodina notoriků, když nás zajímá takový sortiment.

Propadala jsem se hanbou. Navíc většinu lidí v čekárně jsem znala od vidění, protože jsme se zde potkávali poměrně často. Přála jsem si, aby mamka už nepokračovala.

Snažila jsem se nenápadně dát prst na ústa, aby maminka už nemluvilaa, ale ona to nezaregistrovala a do zvědavé atmosféry pokračovala: „Chtěla jsem ten gin koupit tady tomu doktorovi, ke kterému teď jdu. Tak jsem láhev naložila do košíku, půl hodiny jsem ji vozila po obchodě a nakonec zase vrátila. Rozhodla jsem se, že mu dám kávu.“ Cítila jsem, jak se začínám potit, a rudý obličej jsem se snažila zakrýt kapesníkem. Co si ti lidé pomyslí? Teď všichni vědí, čím chtěla mamča doktůrka podmáznout a ve finále ještě vypadáme jako skrblíci a držgrešle, když vyměníme gin za kávu. Polévala mě hrůza, zatímco maminka ustaraně seděla a rozmýšlela, zda kávu, nebo gin.

Většina lidí v čekárně se upřímně smála, ale snažila se to maskovat. Ti, kteří špatně slyšeli, se zase dožadovali, co je příčinou toho smíchu, a slyšící lidé jim to museli tlumočit. A já? Zhluboka jsem dýchala a objímala maminku, která měla plnou hlavu starostí. Pro příště jsem ji raději instruovala, co v čekárně může říkat a co ne, a hlavně, jak nahlas by měla mluvit. Bylo mi to ale k ničemu. Maminka má svojí hlavu a já jsem jenom zvědavá, čím mě i ostatní zase překvapí, protože překvapit ona opravdu dokáže.

Čtenářka Jana