1°C
Druhý den jsem měla 18. narozeniny, a o to více to bolelo. Najednou pro mě nic nemělo smysl.
Každý víkend jsem na kole jezdila k prarodičům na vesnici a stejným způsobem jsem chtěla strávit i narozeniny. V pátek jsem proto hned po škole vytáhla kolo, sbalila batoh a vyrazila. Jezdila jsem polní cestou, u které stála kaplička s malou soškou Panny Marie. Nikdy jsem se u ní nezastavila, ale teď mi něco říkalo: „Zastav se a odpočiň si…“
Zastavila jsem na tom opuštěném místě a opět jsem začala plakat nad svou samotou a životem bez lásky. Měla jsem pocit, že mě konečně někdo poslouchá. Nezapomenu na to, jak jsem na závěr zašeptala: „Prosím, nechci nic k narozeninám, žádné dárky, ale přála bych si jediné. Chtěla bych někoho, kdo mě pohladí, řekne mi něco hezkého a bude chtít být se mnou.“
A tak se i stalo. Nedaleko od domku mých prarodičů se mi rozbilo kolo a tehdy ke mně přišel ON. „Můžu ti pomoct?“ zeptal se mě. Dali jsme se do řeči a po chvilce jsme přišli na to, že bydlí přesně naproti domku mého dědečka a babičky. Od začátku jsme si viděli do oken…
Náš vztah se vyvíjel pomalinku a já jsem dostala to, co jsem si přála. Po čtyřech letech jsme se vzali. Dnes máme osmnáctiměsíční dcerku Simonku a jsme velmi šťastní. Splnilo se mi jedno velké přání a mám muže, kterého jsem chtěla.
Čtenářka Lucie
