Maminky by neměly umírat: Jak se vyrovnat s odchodem té nejbližší osoby? | Pro ženy | Blesk.cz

Maminky by neměly umírat: Jak se vyrovnat s odchodem té nejbližší osoby?

  • Dokud máte maminku, jste pořád holčička
    18. května 2016 | 06:00

    Naše venkovská gynekoložka zásadně všechny ženy oslovovala „holčičko“. „Ale paní doktorko, mně už je dávno přes čtyřicet,“ smála se tehdy má teta Ivana. „A máte maminku?“ „Mám.“ „Tak to jste ještě holčička. Až maminku mít nebudete, tak už budete dospělá,“ řekla jí tehdy svérázná lékařka. A měla pravdu.

  • Maminky by neměly umírat

    ...
    Tuhle větu řekla Lucie Bílá, když zemřela ta její. Jaká bolest, smutek a prázdno po smrti milované osoby v nás zůstanou, vědí jen ty, které to prožily. Dokud máme naše milované maminky (a můžou nás momentálně rozčilovat, jak chtějí), můžeme si dovolit být malé holky. Vědomí, že někde máme mámu, která nás vždycky bude milovat nejvíc na světě, podpoří nás, ať uděláme sebevětší hloupost, a když bude nejhůř, obejme nás a utře slzy, z nás dělá holčičky, které jsou bytostně v bezpečí.
  • Čeká nás to všechny

    Jako vejce vejci. Naše mámy bezmezně milujeme, ale i přesto nás dokáží perfektně rozhodit některými jejich výčitkami. Ale proč se rozčilovat, jednou budeme stejné.
    Není to dávno, co mi Monika napsala zprávu, že její maminka zemřela. Byl to blesk z čistého nebe. Mamince bylo něco málo přes šedesát let, byla relativně zdravá, extrémně čiperná a vůbec v pohodě. Brečela jsem kvůli tomu několik dní. S hrůzou mi totiž došlo, že tohle čeká nás všechny. Okamžitě jsem své mamince začala psát milostné zprávy, ve kterých jsem jí říkala, jak moc ji mám ráda, co pro mě znamená a že je nejlepší na světě. Volat jsem jí nemohla, protože kdykoli jsem si představila, že jednou maminku mít nebudu, rozbrečela jsem se. Tenhle článek je malá pomocná ruka všem, které o maminku přicházejí nebo které ji už ztratily, a vyznání všem milovaným a milujícím maminkám – protože jak říká herečka Hana Gregorová: „Už vás nikdy nikdo nebude tak milovat a tak bezmezně obdivovat jako vaše maminka. A to i v případě, že vás kritizuje nebo se jí na vás něco nelíbí.“
  • Nenápadně nás vedla

    Monika Sokolová
    Maminka naší šéfredaktorky v den své smrti chystala hovězí na rajskou omáčku, kterou její vnoučata milují. Druhý den je totiž měla hlídat. Jenže žádný druhý den nebyl. Zemřela na srdeční selhání. „Byl to šok, protože na něco takového vůbec nejste připravená. Maminka byla přece ještě mladá,“ říká její dcera Monika Sokolová.

    Co pro mě maminka znamenala?

    Byla pevným bodem, základnou mého života. Když jsem ji potřebovala, byla vždy poblíž, ale nikdy mně ani sestrám nemluvila do života. Přitom nás tak nějak nenápadně vedla. Všechny jsme díky ní dobře vybavené do života. Naučila nás udělat z domova domov, šetrnosti, pokoře, jsou z nás celkem dobré hospodyně a tak jako ona milujeme kytky.

    Jak jsem nesla její odchod?

    Je to pár týdnů a zatím se s tím nedokážu vyrovnat. Nebyla jsem na něco takového připravená. Maminka odešla náhle, nečekaně a jsem přesvědčená, že kvůli flinkovství v lékařské péči. Žily jsme vedle sebe, byla pro mě a mou rodinu součástí každodennosti. Naše malé děti chodí, shánějí se po ní a mně to rve srdce. Po jejím odchodu byly chvíle, kdy jsem nechtěla být, smutek mě přikrýval těžkou černou dekou a já se nemohla ani nadechnout. Učím se znovu radovat, být šťastná. Nemít v hlavě, srdci a duši to obrovské prázdno. Naštěstí jsou tu mé tři děti, muž, rodina a práce, která mě nabíjí. Bude líp, snad.

    Co bych své mamince chtěla vzkázat?

    Že teď už vím, jak jí bylo, když umřela babička a ona se z toho dlouho nemohla vzpamatovat. Také vím, že byla ta nejlepší máma a úžasná babička. Do konce života mi bude strašně chybět.
  • Pět stadií smutku podle americké psycholožky Elisabeth Kübler-Ross


    rodiče a děti
    POPÍRÁNÍ
    Jde o obranný mechanismus organismu, který přichází po prvotním stadiu šoku. Člověk by rád zjistil, že tohle všechno byl jen děsivý sen, ze kterého se může probudit. Ale neprobudí se a musí se s bolestnou realitou vyrovnat. Hlava to všechno ví, ale duše ještě není připravená tu skutečnost přijmout.

    HNĚV Ve chvíli, kdy nám dojde, co se opravdu stalo a že nám maminka (nebo někdo blízký) odešla a už se nevrátí, přichází zlost. Jsme naštvané na sebe, na lékaře, na nespravedlnost celého světa, prostě na všechno.

    SMLOUVÁNÍ Nejkratší stadium. Když nezabral vztek, zkoušíme to po dobrém, něco za něco. „Jestliže se Bůh rozhodl vzít nás z této země a jestliže nereagoval na naše zlostné výpady, snad bude přístupnější, požádáme-li ho hezky a po dobrém,“ říká Elisabeth. Často se snažíme smlouvat s Bohem, s vyšším principem, s energií…

    DEPRESE Nad všemi pocity převládne jeden obrovský, a to je nekonečná ztráta. Deprese se projevuje pocitem únavy, nedostatkem energie, častým pláčem, problémy se spánkem, sklony k velké konzumaci alkoholu, ale i k přejídání. Člověka zaplaví beznaděj a pocit, že ať udělá cokoli, nic se nezmění.

    SMÍŘENÍ Cesta k téhle fázi je dlouhá, křivolaká a krkolomná a každý ji má jinou. Nepřichází náhle (i když by bylo krásné jednoho rána se probudit a vědět, že jsme se smrtí maminky smířené), ale postupně. V téhle části jsme ochotné připustit, že je konec, a uzavřít mír se sebou, se svým životem i s vyššími silami (pokud v nějaké věříme). Je čas jít dál.

  • Dokud máte maminku, pořád jste holčička

    Ničíte si zdraví? Zkuste dělat věci jinak.
    Každá fáze trvá jinou dobu, někdy se mezi sebou vzájemně promíchají, některé se budou opakovat, vracet se a zase budou odeznívat. Jak těžkým obdobím projdeme, záleží na spoustě věcí. Jedna ze zásadních věcí je láska a podpora našich blízkých. I když to pro ně bude těžká životní zkouška, je důležité, aby vedle vás stáli trpělivě, s láskou a porozuměním. To nejdůležitější, co pro sebe můžete udělat vy, je nikdy to nevzdat. I když to možná občas bude vypadat, že smíření snad nikdy nepřijde a vy už nikdy nebudete šťastná, nevzdávejte to. Jednou se vám uleví.
  • Otázky pro odborníka

    Ženu její psychická nemoc připravila o dceru.
    Odpovídá psycholožka Dana Jandourková:

    Co udělá smrt maminky s psychikou dcery?

    Záleží na vztahu, který jsme s maminkou měly, a také na tom, kdy zemře. Kolik je v té době nám a kolik let bylo jí.

    Jak správně odžít tak těžkou situaci?

    Smutek a nepohoda jsou přirozenými a úplně normálními pocity při ztrátě blízkého člověka a je dobře je takto vnímat. Není dobré jakékoli náznaky smutku tlumit třeba léky. To je na místě až ve chvíli, kdy truchlící situaci člověk nezvládá a trpí dlouhodobě třeba úzkostí nebo nespavostí.

    Pomáhá truchlení a je důležitý rituál pohřbu?

    Truchlení je důležité při každé ztrátě blízkého člověka. Říká se, že pokud se stav a pocity truchlícího nezačnou zhruba do čtyř až pěti měsíců zlepšovat, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Truchlení probíhá v několika fázích, které bývají různě dlouhé a můžou se opakovat. A co se týče rituálu rozloučení, je velmi důležitý. Pokud jím není pohřeb, měl by se odehrát nějak jinak.

    Co pomáhá vrátit se do běžného života a začít „normálně“ žít?

    V prvním případě podpora okolí, pak jakýkoli smysl života – třeba péče o vlastní děti – a také zaměstnat se čímkoli, co odvede – zpočátku občas a později více – naši pozornost od smutku. Nejde o to, abychom na ztrátu někoho blízkého vůbec nemyslely, ale abychom si v jiných aktivitách od ní odpočinuly a později abychom si mohly dovolit občas smutnit tak, aniž by to naše běžné fungování ovlivňovalo.

    Kdy je třeba vyhledat pomoc?

    Varovné příznaky jsou nespavost, neschopnost vrátit se k běžnému fungování, plačtivost, vyhýbání se kontaktu s okolím. Někdy samy kritickou situaci nevnímáme, ale upozorní nás na ni blízcí lidé.

Autor: Marie Dvořáková
Diskuse ke článku
.