Vánoce: Co jsme jako děti nesnášeli, a teď to děláme svým potomkům také?

  • 23. prosince 2015 | 06:00

    Na Vánoce jsme se jako děti těšili celý rok, patřily jednoznačně k nejlepšímu období v roce. I přestože svátky skýtaly jistá úskalí, přes která bylo nutno se k těm pravým prožitkům probojovat. Co jsme jako děti na Vánocích nesnášeli?

  • Když dospělí jedli večeři strašně pomalu

    ...
    Štědrovečerní večeři bere každé dítě jako nutné zlo. Rodiče jsou celý den příšerně nervní, a když se pak k večeru vyfiknou a uklidní, člověk jim tu pohodu tak nějak nevěří. Někdy je trochu těžké poslouchat dojemné proslovy, které se snaží občas pronášet ten, kdo se považuje za hlavu rodiny. Jednoznačně nejhorší na tom je, že to celé trvá strašně dlouho. A že si otec ještě přidá! Copak se nemůže dojíst večer, nemluvě o tom, že jíst se má dopolosyta, pít dopolopita?

  • Když nás nutili pořádně žvýkat kapra

    Už víte, co bude na vaší štedrovečerní tabuli? Pokud ne, poradí vám šéfkuchař!
    Štědrovečerní kapr je kapitola sama pro sebe. Nejen to, že smrdí rybinou, i když nám dlouho předtím plaval ve vaně, aby vyčichl. Nejen to, že jsme byli přítomni jeho popravě a vystaveni nechutnému pohledu na jeho divnou kapří duši. Ale každé to "vynikající" sousto jsme museli v puse přežvýkat dvakrát tam i zpět, dokud v puse nevznikla podivná kejdička – konečně prokazatelně kostíprostá! Takhle si tedy nikdo z nás tu slavnostní pochoutku nepředstavoval. No co, alespoň jsme tím kousáním zabili čas.

  • Když jsme museli hrát a zpívat u stromečku

    A když jsme se konečně dostali ke stromečku, nastala další chvíle odříkání a sebezapření. Ti chudáci, kteří náhodou uměli na flétnu, klavír či housle, to měli spočítané, koleda je neminula. Ostatní děti byly leckdy alespoň potrápeny účastí na společném zpěvu jakéhokoliv dudlaj dudlaj. V tuhle chvíli drží většinu při vědomí jen pohled na balíčky ozářené světlem prskavek.

  • Když nás nutili jít na procházku

    S přicházející zimou klesá u dětí sportovní aktivita.
    "Tak už se zvedněte a půjdeme na procházku," ozvalo se vždycky někdy pětadvacátého odpoledne, zrovna ve chvíli, kdy se princezna Krasomila zeptala, kdo že to hnal Kazisvěta ze země pryč. A i když jsme moc dobře věděli, že čeledíni, nádeníci – "Tedy, hnal ho všechen lid!" – chtěli jsme to prostě od prince Radovana slyšet každý rok. Vidět všechny pohádky, hrát si s hračkami – a jen proboha nejít NA PROCHÁZKU, NA JESLIČKY, prostě neodbočit kamkoliv z trasy kuchyň – kanape. Proč nám nedají alespoň tři dny v roce pokoj? Hlavně že si celý prosinec přáli pokojné svátky, že?
  • A navštívit všechny tety a babičky

    vánoce, televize
    Vánoce jsou přece svátky rodiny, tak hurá – jeden den k jedné babi, druhý den k druhé, cestou se ještě zastavíme u tety Pavlíny, protože tam Ježíšek pod stromečkem něco malého určitě nechal. To sice možná ano, ale většinou to bylo opravdu něco hodně malého. Každopádně se to dalo přežít jen ve chvílích, kdy se přejezdy plánovaly podle televizního programu.

    Zajímavé je, že i když si přesně pamatujeme, jak jsme to nenáviděli, děláme to jako rodiče většinou úplně stejně: pomalá večeře naučí děti trpělivosti, čerstvý vzduch je zdravý a návštěvy obou babiček přece taky stihneme, že? Možná jsou v nás tyhle tradice zaryty více, než jsme ochotni si připustit.

Autor: is
Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile