Charlotta Garrigue Masaryková: Bojovala za práva žen a trpěla depresemi

28. listopadu 2017 | 06:00

První dáma, která vlastně první dámou být nechtěla. Pocházela z Brooklynu, ale následovala své srdce a s manželem se přestěhovala do Prahy. Hluboce zbožná, pokroková a nekompromisní. Přispěla nemalou měrou k rovnoprávnosti českých žen a zasadila se o to, aby v první ústavě Československa z roku 1920 byla žena ve všech oblastech postavena na roveň mužům.

Charlotta byla jedinečná, což ostatně moc dobře věděl i její muž, první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Miloval ji a po její smrti o ní napsal: "Byla krásná, měla výbornou hlavu, lepší než já. Byla nekompromisní a nikdy nezklamala. S ní jsem dostal do života to nejlepší." Byla tím nejkrásnějším spojením síly, inteligence, energie a laskavé něžnosti i přísné morálky. Bez ní by Masaryk nebyl tím, kým byl. Ne nadarmo se říká, že za každým úspěšným mužem stojí jeho žena.

Osudové setkání

Se svým budoucím manželem se Charlotta setkala v létě 1877 v Lipsku. Bylo jí už sedmadvacet let, takže žádná holčička, ale žena, která věděla, co chce. Masaryk tam studoval teologii a filozofii a vedle toho pracoval jako vychovatel syna vídeňského bankéře. Tehdy bydlel spolu s dalšími studenty v penzionu paní Göringové. Tam se taky poprvé doslechl o americké rodině Garrigue. Jejich dcera měla do Lipska dorazit, aby studovala konzervatoř. A protože se znala s dcerou paní Göringové, je jasné, že mladého Masaryka nemohla minout.

Vše o kandidátech na prezidenta ve volbách 2018 se dočtete ZDE >>>

Masaryk byl Charlottou okouzlen hned první den, kdy se s ní seznámil. Na rozdíl od jiných žen, které do té doby poznal, byla chytrá, vzdělaná a vážná. Krásně se s ní povídalo a přitahovala ho i kvůli tomu, že přišla z naprosto odlišného světa. Charlotta se narodila do bohaté rodiny, Masaryk vyrůstal ve skromných poměrech. Jen díky dobrodincům mohl studovat. Kdyby jich nebylo, zřejmě bychom neměli prvního prezidenta, ale zámečníka Masaryka – tím se měl totiž původně stát.

Harmonické manželství

Svatba se konala v roce 1878 v New Yorku a svou úctu k manželce prokázal Masaryk i tím, že hned po sňatku přijal její jméno Garrigue. Manželé se přestěhovali do Vídně, kde se jim narodily první dvě děti – Alice (1879) a Herbert (1880). V Praze se pak narodily další dvě – Jan a Olga (dvě další zemřely brzo po narození). Charlotta byla velmi aktivní, a přestože se o rodinu starala, Masaryk jí rád pomáhal. Vozil kočárek, přebaloval či krmil děti – v té době něco neskutečného! Charlottě se ve Vídni nelíbilo, tak uvítala, když dostal manžel v roce 1882 nabídku z Prahy, aby tam přednášel na České univerzitě.

Preference kandidátů i výsledky prezidentských voleb naleznete ZDE >>>

Ještě ve Vídni po druhém porodu se u Charlotty objevily deprese. Zhroutila se a od té doby s nimi bojovala pořád. Ovšem ani to ji nesrazilo na kolena. Po příjezdu do Prahy se téměř okamžitě zapojila do veřejného života. Začala se učit česky, poznávat historii a do Prahy se zamilovala. Masaryk byl pyšný a s nadsázkou o ní prohlašoval: „Američanka se stala Češkou, mravně i politicky. Věřila v génia našeho národa.“ Byla skromná, odmítala oslovení „milostpaní“, pro všechny byla „paní Masaryková“.

Neohrožená a statečná partnerka

Masaryk si své ženy velice vážil a obdivoval nejen její inteligenci, ale také její solidaritu. V letech 1886 až 1899 se stal terčem útoků, protože podpořil tvrzení, že Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský jsou falzifikáty. Další důvod k nesnášenlivosti zavdal tím, že se zastal Žida Hilsnera, který byl neprávem obviněn z vraždy mladé dívky. Kvůli jeho boji proti antisemitismu trpěla celá rodina, ale Charlotta stála neohroženě po jeho boku. Rázně mu zakázala emigraci a prohlašovala: "Tvé místo je tady, musíš hájit pravdu."

Charlotta trpěla stále víc depresemi, které se pokoušela překonat tvrdou prací a také silnou vůlí. Jen ona sama věděla, že je to téměř nemožné. Rodina byla v nemilosti a po sarajevském atentátu musel Masaryk odejít do exilu. Vzal si s sebou mladší dceru Olgu a Charlotta zůstala s ostatními dětmi sama v Praze. Nebylo to vůbec lehké, protože byla vystavována výslechům a represím, v roce 1915 pak zatkli dceru Alici. Charlottu od zatčení zachránila paradoxně její nemoc. Devět měsíců si pouze psaly a jejich korespondence později vyšla knižně jako Dopisy do vězení.

Nemoc ji pomalu užírala

V roce 1918 se konečně setkala po mnoha letech s manželem. Když byl v listopadu zvolen prezidentem, ona se stala první dámou, aniž by o to stála. Bohužel v té době už na tom nebyla zdravotně moc dobře, deprese ji užíraly čím dál víc. Přesto i nadále bojovala za ženskou emancipaci. V roce 1920 se jí podařilo do první československé ústavy zakotvit práva žen! Role první dámy si moc neužila kvůli zhoršujícímu se zdraví. Na veřejnosti se objevila naposledy na Všesokolském sletu v roce 1920.

Neohrožená a statečná, taková byla Charlotta. Mnohem víc Češka než řada těch, kdo se zde narodili. Zamilovala si chorál Ktož jsú boží bojovníci a prohlásila, že by se hodil mnohem víc za českou hymnu. „Český národ není tak měkký jako píseň Kde domov můj,“ tvrdila. Ani ona nebyla měkká, o tom ostatně svědčí její celoživotní boj s depresemi i boj za ženská práva. Byla bojovnice a s osudem se prala zuřivě. Svůj boj prohrála v květnu 1923, kdy ji postihla srdeční nedostatečnost a následně mrtvice. Na jejím pohřbu zazněla nejen státní hymna, ale taky chorál Ktož jsú boží bojovníci.

Vše o prezidentských volbách 2018 a kandidátech na prezidenta se dočtete ZDE >>>

Autor: aši, aši, aši
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile