Nejznámějšími houbami parazitujícími na dřevě jsou choroše (hodí se například na pečení), ale do této skupiny patří i oblíbené václavky.

Jedlé choroše
Výhoda? Pozná je i laik, takže si choroše nesplete s jedovatou houbou. Většina z nich se nedá jíst, ale i tady se najdou čestné výjimky. Chorošovec sírový je krásný, ale pro stromy snad nejnebezpečnější parazit – zcela rozloží jádrové dřevo, které pak zvolna odumírá. Pro kulinářské účely se hodí jenom nejmladší, šťavnaté, žlutookrově zbarvené plodnice. Poznáte je podle nakrojení: nůž musí do houby zajet jako do másla. Cítíte přitom byť jen malý odpor? Pak ji neberte. Líbí se mu od dubna do října na dřevě živých i mrtvých listnáčů (vrba, topol, akát, lípa, třešeň, hrušeň, dub, jabloň, ořešák).
Další jedlou a velmi chutnou houbou je ch. šupinatý, rostoucí od května do listopadu jednotlivě nebo střechovitě nad sebou na živých i mrtvých kmenech, větvích a pařezech buků, lip, javorů, jasanů, topolů, ořešáků i v zahradách. Má výraznou moučnou chuť i vůni. Vynikající smaženici si připravíte z ch. oříše, parazitujícího na živých kmenech (nepohrdne ani pařezy) zejména dubů a habrů, nebo z ch. šupinatého, který doslova bují ať už jednotlivě, střechovitě nad sebou nebo trsnatě na živých i mrtvých kmenech a pařezech buků, javorů a ořešáků.

Další dřevokazné jedlé houby
Sírovec žlutooranžový má aromatickou a v mládí velmi šťavnatou dužninu, proto se hodí na řízky. Roste hojně, většinou střechovitě nad sebou, na kmenech a větvích živých a později i odumřelých listnáčů, zejména dubů, třešní, hrušní, vrb a topolů. Chuťově výborný, zejména naložený do octa, je nepříliš hojný trsnatec lupenitý, rostoucí na živých kmenech, kořenech i pařezech listnáčů, obvykle dubů a habrů. Skládá se z mnoha polokruhovitých vláknitých kloboučků. Jemu se podobá vějířovec obrovský, který se vyskytuje na živých kmenech, na kořenech i mrtvých pařezech buků, dubů, jírovců, javorů, jasanů, bříz, habrů, topolů a platanů. Ale na něj košík nestačí, mohutné plodnice mohou vážit až 50 kg.
Tipnete si, které houbě se lidově říká "lipůvka"? Jde o velmi chutnou opeňku měnlivou. Vedle ryzce smrkového patří mezi nejpříjemněji vonící houby u nás a dá se sbírat od jara do zimy. Roste v trsech na mrtvých pařezech a kořenech listnatých stromů, s oblibou vyhledává pařezy bříz, ale nejvíc se jí daří na lípách.
K nejzajímavějším dřevním houbám patří boltcovitka bezová, známá jako ucho Jidášovo. Můžete ji vidět na mrtvém dřevě různých listnáčů, hlavně na černém bezu. Nejčastěji ji najdete na jaře, po teplých deštích, nebo na podzim, když je dostatečně teplý a vlhký.

Ucho jako lék? Slavný botanik Pietro Andrea Mattioli o uchu Jidášovu napsal, že se dává do vody, aby nabobtnalo, a hodí se "proti oteklému hrdlu, neduživým očím a podobným nedostatkům. Také je dobré utlučené na prášek a podávané vnitřně proti vodnatelnosti." Dříve lékaři považovali tuto houbu za vhodný lék na opuchliny ušní a pomáhá prý i na kýly. Moderní medicína připomíná použití ucha jako kloktadla při krčních potížích a chorobách hrtanu.

Vynikající václavky
I přes jejich oblibu si hned přiznejme – všechny druhy václavek jsou za syrova nebo při nedostatečné tepelné úpravě mírně jedovaté! Zkušení houbaři to vědí, a tak tradiční guláš nechají pěkně probublat a stejně pečlivě postupují i při nakládání hub.
Nejznámější václavka obecná obrůstá v trsech pařezy, mrtvé větve, kořeny stromů i kmeny živých dřevin. Barva klobouku je medově hnědá s růžovým odstínem. Další jedlá václavka smrková roste většinou v trsech na živých i mrtvých kmenech a pařezech jehličnanů, vzácně listnáčů. Sníst můžete i václavka hlíznatou s růžovými až hnědými kloboučky, pátrejte po ní na kořenech, kmenech a pařezech listnáčů. Tmavě okrová až hnědá václavka severská je docela vzácná, líbí se jí dřevo listnáčů a jehličnanů. Václavky rostoucí v listnatých lesích jsou nažloutlé a objeví se většinou najednou, nejčastěji v polovině září a v říjnu.