Jedovaté houby | Pro ženy | Blesk.cz

Jedovaté houby

29. srpna 2008 | 10:18

Nejen známé muchomůrky byste měli míjet velkým obloukem, protože do skupiny nebezpečných hub patří i mnohé další. Seznámíme vás s těmi nejzrádnějšími.

Nejjedovatější a nezákeřnější houba u nás je kožnatka plyšová z druhu pavučincových. Má jemně plstnatý, rezavě oranžový až červenavě tmavohnědý klobouk a rezavě žlutou nohu. Není moc běžná, roste jednotlivě nebo ve skupinách v listnatých lesích, hlavně pod duby, buky a břízami. Kožnatka je smrtelně jedovatá a její zákeřnost spočívá v tom, že začne působit později (obvykle za 2 až 14, ale také za 21 dní). Pozor! Její toxiny nevratně poškozují tkáň ledvin. A navíc se dá snadno zaměnit s jedlou čirůvkou zelánkou. Ta roste hlavně v borech, ale i pod osikami a duby. Od jedovaté kožnatky plyšové se liší hlavně světlejší barvou dužniny, vůní, chutí a u mladých houbiček nezakrytými pavučinovitými vlákny.

Nebezpečné muchomůrky

Z hlediska četnosti výskytu hrají prim muchomůrky. V žebříčku jedovatosti vede muchomůrka zelená rostoucí od července do října hlavně v listnatých a smíšených lesích. Ale najdete ji výjimečně i v parcích, kde se váže na duby. Varovné znamení? Hlízovitě ztlustlá spodní část nohy a blanitá, poněkud volná pochva, která jako punčoška tuto část nohy obepíná. Muchomůrce zelené se podobá jedlá holubinka nazelenalá a holubinka trávozelená, rostoucí v létě a na podzim pod břízami a smrky, na lesních cestách i pod jednotlivými stromy. Na rozdíl od této muchomůrky nemají obě holubinky pochvu a prsten. Muchomůrky zelené mohou mít různě zbarvený klobouk – od zelenožlutého přes zelenohnědý až po bílý. Mějte se na pozoru, protože se dají zaměnit s dalšími jedlými houbami, například se žampionem ovčím nebo bedlou vysokou.
Jedovatou mmuchomůrku citrónovou charakterizuje citronově žlutá noha, kterou v horní třetině obepíná světle žlutý prstenec, dole zakončený velkou polokulovitou hlízou. Tato houba se podobá jedlému kuzmáku okázalému, který se od muchomůrky citrónové liší masově růžovou barvou lupenů ve stáří, a dobře vyvinutou pochvou; kromě toho nemá prsten.



Pozor na záměnu
Ne každá muchomůrka je jedovatá. Jedlou muchomůrku císařku a muchomůrku růžovku si ovšem můžete splést s jedovatou muchomůrkou červenou. Ale zatímco muchomůrka červená má bíle zbarvenou nohu, noha muchomůrky císařky je výrazně světložlutá, stejně tak lupeny. Muchomůrka růžovka se zase vyznačuje růžovou dužninou ve spodní části nohy. Jenže růžovce se zase podobá jedovatá muchomůrka tygrovaná se žlutohnědým kloboukem pokrytým bělavými strupy, umístěnými v kruzích. Noha je bílá, stejně jako hladký prstenec. Na muchomůrku tygrovanou můžete narazit od července do října v listnatých i jehličnatých lesích.
Jedovatou muchomůrku královskou poznáte podle žlutohnědého klobouku, hustě pokrytého nažloutlými bradavkami, uspořádanými do kruhů. Nažloutlá noha má v mládí závoj, ve stáří se mění v mohutný prsten. Tuto houbu si také můžete splést s muchomůrkou růžovkou nebo s muchomůrkou šedivkou. Ta se od muchomůrky královské liší šedavou barvou klobouku, rýhovaným prstenem a bramborovou vůní dužniny.

Jedovaté hřiby
Také si myslíte, že z hřibu je nejjedovatější hřib satan? Kdepak, syrový a nedovařený sice způsobuje zvracení a silné bolesti zažívacího traktu, ale smrtelné otravy na svědomí patrně nemá. Klobouk satana je bělavě krémový až stříbřitý, noha v horní polovině žlutá s drobnou žlutavou až červenavou síťkou, v dolní polovině karmínově červenou.
Satanu se podobá jedlý hřib kovář, rostoucí v podhorských smrčinách, méně pod listnáči. Od satana se liší tmavší pokožkou klobouku a červenými šupinami na noze. Mírně jedovatý je hřib kříšť, který má široký, světle až olivově hnědý klobouk, nohu nahoře žlutou, v dolní polovině karmínově červenou. V létě a na podzim ho uvidíte hlavně v podhorských jehličnatých lesích. Navíc si ho můžete splést i jedlými hřib kovářem a hřib kolodějem. Oba tyto hřiby se od h. kříště liší tmavě hnědou barvou klobouku a žlutou nohou, která je celá ploše červeně tečkovaná, a mírnou chutí dužniny.

Další "travičky"
K mírně jedovatým druhům patří i některé čirůvky, například č. bílá (lidé si ji pletou s jedlou čirůvkou holubičí, kterou však bezpečně poznáte podle chuti a čichu – čirůvka holubičí má lahodnou chuť a příjemnou vůni), čirůvka bělohnědá, čirůvka žlutohnědá, čirůvka masitá.
Někteří houbaři milují ryzce, které dobře chutnají třeba ve sladkokyselém nálevu. Dva z nich jsou však mírně jedovaté, vyvolávají žaludeční a střevní obtíže. Prvním je ryzec hnědý – dospívající plodnice pachem připomínají cikorku nebo tekuté magi. Lze ho zaměnit za jedlého ryzce syrovinku, který roste ve všech lesích. Druhým mírně jedovatým ryzcem je ryzec kravský, vyskytující se v létě a na podzim ve světlých lesích pod břízami.

Ryzec kravský
Ryzec kravský
Autor: Velký atlas hub (Ottovo nakladatelství) a Houby - určování a sběr (IKAR)

Autor: Jiří Houser
Související články