18°C
Vaše Dobrodějna funguje už přes dva roky, stejně dlouho, jako trvá ruská agrese na Ukrajině. Jak to všechno tehdy začalo?
Začátek byl revoluční – vypukla válka a mě s kamarádkou napadlo udělat sbírku na pomoc. Bály jsme se a proti strachu jsme se rozhodly bojovat tím, že pomůžeme. Z původně plánované jedné dodávky, kterou jsme měly nachystanou na věci, se vyklubalo 250 palet zboží. Punkově jsme sehnaly kamiony a autobusy a odvezlo se vše na Ukrajinu. Byly momenty, kdy jsem stála po kolena v lécích a můj muž mě varoval, že mě určitě zavřou. V jeden moment jsme se dokonce pokoušeli dostat z ostřelovaného nádraží těhotnou kamarádku, to jsem se fakt bála a dopadla na mě tíha situace. Jsou to střípky z doby, která byla na jednu stranu hrozná, ale na druhou stranu plná naděje, solidarity a lidskosti.
Kdy vám došlo, že se z jednorázové výzvy na sociálních sítích stane kontinuální pomoc, která bude trvat tak dlouho?
Po skončení sbírky příliv pomoci neustal, bylo nutné řešit, co s věcmi. Neustále se na nás někdo obracel s tím, že má k dispozici to či ono. A tak se zrodil nápad na vytvoření trvalejšího prostoru, kde by se pomoc neposílala na Ukrajinu, ale sloužila těm, kteří našli azyl v Čechách. Vytvořili jsme skupinu přátel a jeden kamarád přišel s tím, že by měl prostor, druhá kamarádka se zkušeností z nadace zase s nápady, jak podobné místo provozovat, třetí vymyslela jméno, a tak postupně, krok za krokem vznikla Dobrodějna. Nikdo tehdy netušil, že se stane něčím tak velkým.
Pořád je vaše pomoc tak moc zapotřebí jako na začátku války?
Na začátku to bylo jiné, bylo otevřeno každý den. Příliv lidí neustával, denně to byly opravdu stovky lidí, kteří potřebovali úplně vše, od povlečení po oblečení, drogerii, jídlo, talíře, léky. Byli vyděšení, nevěděli, co dělat, a tak jsme sloužili i trochu jako informační centrum, zároveň to pro ně byla komunita. V dnešní době máme otevřeno třikrát týdně a „sloužíme“ zhruba třem tisícům lidí, kteří k nám chodí opakovaně. Každý den, kdy máme otevřeno, se venku tvoří dlouhá fronta. Trhá to srdce, když si uvědomíte, kolik lidí cestuje přes Prahu pro pytlík mouky, těstovin nebo pečiva zdarma.
Pro koho všeho máte dveře otevřené?
V dnešní době jsou naši klienti lidé v nouzi, matky samoživitelky a senioři. Jedná se o lidi z Prahy a okolí, ale dveře má u nás otevřené kdokoli, kdo potřebuje pomoct.
V současné době jste posledním místem, kam si mohou Ukrajinci v Praze chodit pro materiální pomoc, všechna ostatní už činnost ukončila. Jak dlouho plánujete „vydržet“?
To je otázka za milion. Chceme být otevření tak dlouho, dokud to bude potřeba. Nedáme se! Dobrodějna je spolek, který nevydělává žádné peníze, nedostává žádné dotace, nikomu, kdo u nás pomáhá, neplatíme žádné peníze, ani jeden z nás, kdo se podílí na chodu, z toho finančně nic nemá. O chod se starají dobrovolnice, které každé pondělí, středu a pátek odpoledne obslouží více než pět set lidí. Vše pod dohledem Evy Juščákové z Nadačního fondu Veroniky Kašákové, která je neocenitelná díky svým zkušenostem především v získávání finanční a materiální podpory ze strany firem, a Milušky Jarošové, která se stará o zabezpečení „denního“ chodu Dobrodějny. Jsme důkazem toho, že pokud chceš být šťastný, někomu pomoz.
Co všechno umíte pro pomoc potřebným sehnat?
Jídlo, drogerii, oblečení, boty, hračky, textil, nádobí, spotřebiče, někdy nábytek, léky – prostě snažíme se sehnat všechno, co je potřeba.
Jak získáváte materiální pomoc, kterou můžete potom rozdávat dál?
Od jednotlivých dárců i firem. Je skvělé, že nám lidé stále nosí pomoc, stejně tak pomáhají firmy. Alza nám dává třeba věci z reklamací, Unilever kosmetiku, Tesco a potravinová banka věci, které by se jinak vyhodily.
Změnila se za dva roky ochota Čechů a Češek pomáhat Ukrajincům, kteří museli opustit své domovy, nebo žádnou změnu nepozorujete?
Ti, co pomáhali tehdy, většinou pomáhají i teď. Ano, vím, že je to dlouho, že je to únavné, ale lidé v nouzi si svou situaci nevybrali a je naší povinností jim pomoct.
Co vám momentálně nejvíc chybí? Co je potřeba?
Co potřebujeme nejvíc, je jídlo a zboží denní potřeby. Je těžké, když musíme dělit balení toaletních papírů na kusy, abychom obsloužili co nejvíce potřebných. Často to musíme dělat i s dámskými hygienickými potřebami. Pak malé domácí spotřebiče, těch je veliký nedostatek.
Kdybych vám chtěla pomoct, jakým způsobem je nejlepší to udělat?
Přinést věci, jídlo, drogerii, domácí potřeby k nám do Dobrodějny, případně finančním darem.
Co projekt přinesl vám osobně? Co byste si nejen pro něj přála?
Jsem pyšná a vidím, co nakonec vyhrálo. Lidskost. Pomoc ostatním. Laskavost. A navíc vlastně i recyklace. Všechny kolem ta situace donutila třídit věci, dávat je dál do oběhu, přemýšlet nad tím, co koupí a zda někdo nemá nouzi. Hluboce věřím, že pomáhat se musí. Většinou není naší volbou, když se nám stane něco těžkého, tragického, ale je naší volbou, jak se s tím popereme. Jsem mimo jiné matka těžce postiženého dítěte, takže, myslím, vím, jak život dokáže být těžký. Přesto v porovnání s těmi, kteří uprchli před válkou jen s dětmi v náručí, se mám skvěle.
Před rokem a půl jste kandidovala do Senátu – jak tato zkušenost ovlivnila váš život?
Byla to nečekaně silná zkušenost. Jsem matka těžce postiženého syna, staráme se o něj s manželem už osm let a naší realitou je něco, co nechcete ve svém životě zažívat. Strach o budoucnost, nejistota, smutek, ale také obrovská naděje a radost z každého malého pokroku, z každé drobnosti. Tato zkušenost mne formovala nejvíc, rozhodla jsem se o tom mluvit nahlas. O tom, že žijeme v zemi, kde postižení byli za komunismu zavíráni do ústavů, že se k nim neumíme chovat, že nevíme, jak na to. Že stát se nepostará, že spadnete do chudoby. A já mám to štěstí, že mám „hlas“, a tak jsem se rozhodla toho využít. Senátem to pro mne neskončilo, letos kandiduji do Evropského parlamentu.
To asi budete mít těžké, prorazit v záplavě politických matadorů.
Ano, lehké to nebude, ale toto je přesně ten důvod, proč jsem se rozhodla do toho jít a kandidovat. České politice chybí dlouhodobá vize, v politice se posledních 30 let až na výjimky objevují stále ty samé tváře profesionálních politiků, kteří často nevědí, jaký je vlastně reálný život, kteří se odcizili světu kolem sebe – a žijí ve „středověku“. Vidím svět kolem sebe a ráda bych ho zlepšila pro naše děti, pro další generace.
Jaká jsou vaše témata?
Má témata jsou asi dost nepřekvapivě podpora slabých, zranitelných a handicapovaných, bojuji za rovnost především mezi muži a ženami, věnuji se podpoře částečných úvazků a ulehčení návratu žen po mateřské dovolené do práce.
Kdo je Lenka Helena Koenigsmark
Přes 20 let se pohybuje jako manažerka v nadnárodních firmách, v soukromém i neziskovém sektoru. Má dva syny, z nichž mladší Max se narodil postižený. Její rodina to však nevzdala a bojuje za něj a za svět, ve kterém žije. V roce 2022 kandidovala do Senátu. Nyní je lídryní kandidátky hnutí SEN 21/VOLT ve volbách do Evropského parlamentu.
