2°C
Jak jste se dostala zrovna do Gruzie?
Můj manžel Petr je finančník a v Gruzii odkoupil tento náš současný projekt kvůli výhodným investicím pro své české klienty. Když mi ho na začátku představil, úplně se mi nezdála projektová dokumentace. A tak se můj manžel stal poprvé vlastně mým klientem. Hotel jsme otevřeli 8. 8. 2022, neslouží tedy jen k rekreaci, ale nabízíme k prodeji i hotelové apartmány, přímo na pobřeží Černého moře.
Ale proč zrovna Gruzie?
Asi půl roku před začátkem projektu jsme zcela náhodně Gruzii navštívili na prodloužený víkend, který jsme trávili hlavně v horách Kazbegi a v okolí Tbilisi a Gruzie mě jako země hodně očarovala přírodou a protiklady, které jsou patrné na každém kroku. Krom toho tato země přesně představovala manželovu ideu o výhodných investicích s rychlou návratností.
Co jste řešila prvotně, když jste se rozhodovala, zda projekt vezmete?
Já jsem se k projektu dostala až ve fázi před finálním podpisem smlouvy. Následně bylo na mě ho celý překopat od základů a udělat z něj funkční a krásný organizmus.
Co bylo nejtěžší rozhodnutí?
Na začátku projektu bylo složité ukončit spolupráci s danou architektonickou kanceláří, která o uvažovaných změnách nechtěla ani trochu přemýšlet. Jsem ráda, že jsme se tak nakonec rozhodli a udělali si vše po svém. Materiály nám dovezlo přes 80 kamionů od více než 100 dodavatelů z celého světa. Myslím, že se nám to vyplatilo.
Čím jste se živila předtím?
Před realizací projektu v Gruzii jsem v České republice a v Izraeli navrhovala a realizovala interiéry bytů, domů, kanceláří a také zahrady. Veškerou práci se snažím dělat v souladu s principy feng-shui. Pracovala jsem například na interiérech velké kancelářské budovy tiskáren Z STUDIO ve Zlíně, na kancelářské budově pro daňové poradce v Haifě v Izraeli, ale také třeba na velice luxusní rodinné hrobce. K mé standardní práci patří rodinné domy, kde se snažím propojovat styl interiéru domu a zahrady, na což se u nás příliš nikdo nespecializuje. To je dle mého názoru velká škoda.
Pokud chci dělat krásné a funkční interiéry, musím také nějakým způsobem ovládat principy a technologie staveb. Bez toho by to nefungovalo. Praxe a možná i výhoda toho, že pocházím ze stavařské rodiny mě posunuly i k tvorbě půdorysů a návrhů rodinných domků jako celku. Většina klientů se mnou spolupracuje od návrhů až po nákupy materiálů a dokončení nejmenších detailů.
Co všechno máte na starost?
Na začátku jsem řešila změny půdorysů, změny a typy stavebních materiálů a technologií. Pak se začalo stavět, takže jsem pomáhala kontrolovat místní stavební firmu, aby dodržovali technologie a také se nové technologie, které neznají v Gruzii, naučili. Mezitím, jsem musela začít objednávat vše včetně interiérového vybavení, vypínačů, fasádní barvy, sanity atd. Po krátké době stavby začalo být velice zřetelné, že v Gruzii je nedostupná většina věcí, které byly na stavbu třeba. Vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to tak. Z Gruzie jsme brali beton a nějaké obyčejné potrubí.
Jeden příklad za všechny: neexistují zde například nerezové šroubky. Jenže ty pozinkované uhnijí ve slaném vzduchu za jednu sezónu. Pokud jsme chtěli zachovat standard stavby EU, byli jsme nuceni vše dovézt. Armatury z Ukrajiny, okenní profily z Řecka, kamenné prvky z Turecka, Číny a Indie, nábytek a sanitu z Itálie, Polska, Česka, Slovenska, Německa…V České republice jsme potřebovali vlastního speditéra, logistiku, deklaranta. To je také jedna úsměvná historka, kdy se jím stal takřka přes noc jeden z manželových manažerů z finanční firmy. Stačilo, že si povzdechnul, že je vyhořelý a přistála mu na stole moje první složka objednávek.
Práce neskončila ani kolaudací první fáze projektu. Momentálně vymýšlím letáky, billboardy a reklamní předměty pro hotel, učím péct zákusky místní personál v kuchyni a kontroluji kvalitu surovin a jídel.
Zbývá vám čas na koníčky?
Ne. Mým největším koníčkem je historie a cestování a na to momentálně času nezbývá.
Gruzínci jsou známí svým vlastenectvím a muži svým egem. Jak vypadá situace, když jim u stavby vysvětlujete evropské praktiky?
Přijímání nových informací je pro Gruzíny těžké přijmout od kohokoliv. Je vcelku jedno, jestli jste muž nebo žena.
Co je na Gruzínech zvláštní?
Jsou velice zvláštní tím, že nemají příliš smysl pro humor a když už, tak takový prvoplánový. Co se týká třeba sarkasmu, ten je pro ně úplně cizí. Takovou zvláštností je i to, že ženy jsou otevřenější a daleko víc pracovité a také si práce víc váží.
Nechají si poradit?
Na všechno souhlasně kývnou a pak si to udělají stejně po svém. Rozhodně nefungují bez neustálé kontroly.
Máte u nich respekt?
Na začátku přijela taková malá, 160 cm vysoká žena, která vypadala naprosto neškodně. Myslím, že mě nepovažovali za partnera a dost mě podcenili. Pak ale ta malá ženská začala zvyšovat hlas a brát do ruky stavební materiál a nářadí, takže zavětřili problém. Někteří to nerozdýchali a odešli. Ti stateční a učenliví zůstali a dnes jsou se mnou velice dobří kamarádi, kteří mě zvou do rodné vesnice nebo své oblíbené restaurace.
Tento vývoj se netýkal jen dělníků na stavbě, ale i třeba nejvýše postavených manažerů našeho původního generálního dodavatele. Asi nejvtipnější historka se stala v době, kdy se začaly obkládat koupelny mramorem a nebyla jsem spokojená s kvalitou prací. V té době volal našemu stavebnímu dozoru ředitel největší stavební firmy v Gruzii, která nám práce prováděla, že mu přece jeho manažer stavby nemůže každý večer brečet do telefonu, že mu vše reklamuji.
Na co jste v Magneticu obzvlášť pyšná?
Na naší sochu. Dlouho jsem toužila po realizaci vlastního nápadu, ale nechtěla jsem žádnou malou sošku na stůl a tady byl pro ni konečně prostor. Má více jak 8 metrů a podle mého návrhu ji vytvořil umělecký pasíř z Prostějova.
