2°C
A její příběhy ze současnosti české periferie, které volně propojuje postava ctižádostivého a v osobním životě i často dost bezohledného vyšetřovatele Pecha, vydává letos brněnské nakladatelství Host.
„Úplně jsem cítila takové příjemné mrazení. Moc si vážím toho, že Pech vychází v tak dobré společnosti. Není to přitom zase až tak dávno, kdy by mě vůbec nenapadlo, že bych napsala knížku. Netušila jsem, že tvořit a uzavírat příběhy mi může přinášet tak opojný pocit,“ říká Klára Aycox.
Ta čtenáře prostřednictvím svých příběhů zavádí i na místa, která důvěrně zná. Žije totiž sama u nejdelší tramvajové trati č. 11, která spojuje Liberec s Jabloncem, kde začíná i jeden z Pechových příběhů, právě ten, který způsobí zvrat v jeho kariéře. „Jsem původně z Prahy, moje první dvě děti se tam narodily. Údolí Nisy je krásné, i když místy ponuré. Nejkrásnější je v zimě, tramvaj projíždí zasněženým lesem, koleje se před esovitou zatáčkou k Brandlu zvedají nad úroveň lesa a tam, kde v létě protéká zpustlou loukou potok, je jedna obrovská závěj. Vždycky jsem tam dolů koukala a představovala si různé věci,“ popisuje spisovatelka.
K psaní se dostala v době, kdy byla její dcera po biologické léčbě náchylná k infekčním chorobám a měla proto zakázáno chodit do větších kolektivů a stýkat se s lidmi. „Bylo to vlastně takové domácí vězení. Přestala jsem studovat, chyběla mi nějaká duševní činnost. Tak mě napadlo zkusit, jestli bych dokázala dát dohromady nějaký příběh. Chtěla jsem, aby si ho nejstarší syn přečetl, a protože spolu rádi sledujeme kriminální seriály, vymyslela jsem si detektivní zápletku. Nakonec ale o něj neprojevil zájem, tak jsem si řekla, že ho pošlu do světa. Až později jsem pochopila, že to bylo trochu drzé,“ vzpomíná autorka. Její vyšla letos v polovině února.
