Tehdy ve svých deseti letech netušila, že za pár měsíců uvidí na filmovém plátně samu sebe jako Barunku v přepisu románu Boženy Němcové Babička. To byla její první a poslední velká role. Jaký osud ji potkal?

Paní Tanská teď tráví své stáří v Domově Sue Ryder v pražských Nuslích. Žije sama v úhledném pokojíku a má všechnu péči, kterou potřebuje. „Žádný archiv tady nemám, koncem války jsem o všechno přišla,“ říká. Paměť jí ale slouží báječně.

Nečekaný začátek

K roli Barunky v první mluvené filmové verzi Babičky dostal malou Natašu Vilém Brož, ředitel Lucernafilmu. Ve Zlíně se totiž v roce 1940 konal festival Filmové žně a Nataša nevynechala snad žádný film. Scénky z nich pak předváděla kamarádům na koupališti, kde ji Brož uviděl. Zaujala ho, a proto ji požádal, aby mu na vrátnici Společenského domu, kde bydlel, přinesla svoji fotku. Nataša doma řekla, co se stalo, ale její otec jí vše zakázal. „Tehdy jsem ho poprvé neposlechla a tu fotku se svojí adresou jsem tam odnesla,“ usmívá se paní Tanská.

Do Prahy a Ratibořic

Asi po třech týdnech přišel z Prahy dopis zvoucí Natašu ke konkurzu na roli Barunky. „Tatínek byl znovu proti, ale to už jsem měla maminku na své straně. A tak si jako podmínku, kdyby mě náhodou vzali, stanovil, že musím dostat stejný honorář jako představitelka hlavní role Babičky.“ Konkurz Nataša vyhrála. A ve smlouvě splnili i podmínku jejího otce. Honorář dostala stejný jako Terezie Brzková, celých deset tisíc korun. V té době to byly obrovské peníze. „Dali mi scénář a za pár dní už jsem s maminkou byla v Ratibořicích. Bydlely jsme v hotelu na náměstí a cítily se opravdu jako ve filmu.“

Třítýdenní natáčení

„Pamatuji si, že filmaři měli jen jednu kameru a pořád ji přenášeli z místa na místo. Ale zmatky nebyly, organizace klapala dokonale.“ Ráno herce autobusem svezli na místo natáčení, kde už čekaly maskérky a garderobiérky a byla připravena scéna. „Vystřídala jsem patero šatů, stejně jako Josef Vinklář, který hrál jednoho z hochů. A spřátelila jsem se s dcerkou ředitele Brože, která hrála Mančinku z mlýna.“

Paní Nataša si dodnes pamatuje i chuť smažených kuřat, která se při natáčení jedla ve velkém. „To tehdy byla vzácnost, spíš sváteční jídlo.“ Za tři týdny bylo hotovo. Filmový štáb se rozešel a spolu s ním na jistou dobu zmizel ze života malé Nataši i muž, o kterém tehdy nevěděla vůbec nic. Ani si ho nevšimla – on jí ale ano!

Film skončil sňatkem

Tím mužem byl šéfredaktor časopisu Kinorevue, známý pražský elegán Bedřich Rádl. Natáčení Babičky sledoval, malou Barunku si vtiskl do paměti jako nadějnou herečku a tak o ní do svého časopisu i psal. Byl ale známý i jinak – jako manžel filmových krasavic. Jeho první ženou byla Světla Svozilová a v době, kdy se točilo v Ratibořicích, si bral Hanu Vítovou. „Až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že na své svatbě jednomu z kamarádů položertem– polovážně řekl, že Vítová jeho poslední manželkou určitě není. Počká si prý na mě, až vyrostu.“ Když bylo Nataše Tanské čtyřiadvacet let, stala se jeho ženou…

Další setkání

Nataša si zahrála i malou roli ve filmu Preludium a v roce 1947 v Předtuše, kde byl jejím partnerem Rudolf Hrušínský a tatínkem František Smolík. Objevila se i ve filmech Krakatit a Bílá tma, pak ale přišla vážná nemoc, mnohahodinová operace mozku a konec kariéry. „Podařilo se mi ale vystudovat Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, a když jsem se poprvé vdala, začala jsem psát do novin a nakonec přijala místo v pražském rozhlase.“

Napsala řadu rozhlasových her i knih pro mládež. Její Vyznáte se v tlačenici? se dočkalo osmi vydání. S druhým manželem Josefem Válkem žila až do roku 1997 v Londýně, kde pracoval jako konzul. Role Barunky pro ni ale byla tou životní.