Jedny z prvních velkých psychologických experimentů uskutečněných v minulém století stály někdy na hranici etické přijatelnosti. Jejich výsledky byly ale naprosto fascinující.

Pusťte do něj proud!
Milgramův experiment z roku 1962 patří k těm nejznámějším a nejkontroverznějším. Původně měl posloužit k objasnění masových zločinů druhé světové války.
Dobrovolníci najatí Yalskou univerzitou se měli ujmout role učitele, přičemž jejich úkolem bylo předčítat žákovi skupiny slov a požadovat jejich bezchybné opakování. Za každou chybu měl být žák, ve skutečnosti pomocník experimentátora, potrestán elektrickým šokem, který se postupně zvyšoval o 15 voltů. Škála začínala na 15 voltech a končila u smrtelných 450. Žák byl při pokusu připoután na elektrické křeslo, učitel seděl u panelu s tlačítky jednotlivých voltáží. (I když do "žáků" samozřejmě žádný proud nešel.)
Dosáhlo-li napětí např. 150 voltů, prosil žák o odpoutání s tím, že bolest již nemůže vydržet. Na druhé straně byl učitel pobízen: "Experiment si žádá, abyste pokračoval". Pokud se začínal zdráhat, či klást dotazy o škodlivosti elektrošoků, byl vždy stejnými schématickými odpověďmi ujištěn, že má pokračovat dále, že zodpovědnost nese experimentátor.

Většina poslechla autoritu
Hodnocení bylo děsivé. Celých 65 procent zúčastněných poslechlo slepě autoritu a bylo schopno pokračovat až do konce, což by v reálných podmínkách znamenalo smrt.
Sám Milgram hodnotil svůj experiment následovně: "Udělal jsem jednoduchý experiment s cílem zjistit, kolik bolesti je schopen způsobit běžný občan jinému člověku, jen proto, že ho k tomu vybízí vědec. Strnulá autorita stála proti těm nejsilnějším morálním zásadám, neublížit druhému. A ačkoliv pokusným osobám zněly v uších bolestivé výkřiky jejich obětí, zvítězila ve většině případů autorita, kterou většina slepě následovala."

Proč nepomůžeme člověku v nouzi?
Roku 1964 byla v New Yorku brutálně ubodána žena, jejíž smrtelný zápas trval celých 35 minut. Drama sledovalo 38 svědků z bezpečí jejich domovů. Nikdo nešel ženě pomoci, nikdo ani nezavolal pomoc.
John Darley z Univerzity New York a Bibb Latané z Kolumbijské univerzity se rozhodli zjistit, proč se tak stalo. Připravili prostý test. Student byl usazen do prázdné místnosti, kde měl dvě minuty mluvit do mikrofonu o svém životě na koleji. V několika dalších místnostech byly umístěny pásky s nahrávkami dalších studentů. Pak se z jedné pásky ozývaly projevy epileptického záchvatu - přerývaný dech a přímé volání o pomoc.
Pokusná osoba se domnívala, že záchvat slyší ještě několik dalších posluchačů. Pouhých 31 procent vyhledalo pomoc experimentátora.

Spoléháme na ostatní
Vědci test opakovali s různě velikými skupinami a došli k zajímavým výsledkům. Pokud zkoumaná osoba měla dojem, že se ocitá ve čtyřčlenné a větší skupině, bylo nepravděpodobné, že půjde pro pomoc.
Vědci v této souvislosti poprvé popsali jev tzv. difúze odpovědnosti. Čím větší je skupina, tím méně zodpovědný se cítí jednotlivec. Na druhé straně celých 85 procent vyhledalo pomoc do tří minut od začátku záchvatu, pokud se domnívali, že jsou jedinými posluchači.

Proč věříme nelogickému?
Zajímavý experiment provedli v padesátých letech 20.století psychologové Alex Bavelas a Harold Leavittin.
Dvěma skupinám bez medicínského vzdělání byly předkládány fotografie zdravých a rakovinových buněk. Úkolem účastníků pokusu bylo naučit se rozeznávat zdravé buňky od nemocných. První skupině poskytoval školitel pravdivou zpětnou vazbu. Pokud určili fotografii nesprávně, byli na to upozorněni. Díky tomu velmi rychle přišli na správné třídící kriterium.
Naproti tomu ve druhé skupině byla úmyslně poskytována náhodná, nepravdivá či nejasná odpověď. Tato skupina začala vytvářet velmi komplikovaná pseudopravidla pro řešení problému.

Nečekaná pointa
Ve druhé fázi experimentu byly svolány obě skupiny dohromady. A zde došlo k velmi zajímavému a překvapivému efektu. Při opakování pokusu docházelo pokaždé k tomu, že skupina která vyvinula zcela mylnou, zato velmi komplexní a těžko pochopitelnou teorii, s přehledem přesvědčila o svých názorech právě tu skupinu, které se podařilo odhalit zcela logická, pravdivá, leč velmi jednoduchá pravidla.
Tento experiment tak jasně ukázal: Lidé raději věří velmi komplikovaným a neprůhledným systémům, než jednoduchým, strohým a přísně logickým faktům.

Naočkovaná vzpomínka
Elizabeth Loftus zašla ve zkoumání vzpomínek ještě dále. Přinesla experimentální důkazy, že vzpomínka vůbec nemusí být jen skutečnou, byť třeba v mysli zdeformovanou událostí. Jak se ukázalo, vzpomínku lze i tzv. "naočkovat". Ve svém pokusu poprosila několik studentů, aby svým sourozencům převyprávěli nějakou vymyšlenou prázdninovou historku. Například jak se sourozenec údajně ztratil v nákupním centrum.
A zjistila, že více než třetina lidí si vzpomínku nejen bez problémů osvojila. Ještě více fascinující je pozorovat, jak se taková naočkovaná vzpomínka s časem rozrůstá a stává se stále plastičtější. Jejich líčení je naprosto přesvědčivé. Najednou si "vzpomínají" velmi detailně na své pocity, tváře lidí, barvy vlasů a oblečení atd.

Šokující vězeňský pokus Roku 1971 provedl americký psycholog Philip Zimbardo na Stanfordské univerzitě dokonalou simulaci vězeňského prostředí. Výsledky testu, ačkoliv dnes těžko přijatelného, se staly jedním z nejdůležitějších milníků ve vězeňské psychologii. Vědec vybral na základě testů 24 adeptů, jejichž psychologické výsledky byly zcela normální a průměrné, tudíž reprezentativní. Skupina byla rozdělena na vězně a bachaře. Vězni navíc podepsali dobrovolně prohlášení, že se po dobu experimentu vzdávají některých základních práv. O několik dní později byli vězni překvapeni ve svých domovech skutečnou policejní hlídkou, která je zajala na základě údajného podezření z trestného činu. Po sepsání protokolu byli vězni se zavázanýma očima dopraveni do univerzitního sklepení, které autenticky napodobovalo skutečné vězení. Fikce splynula s realitou Bachaři byli vybaveni uniformou, slunečními brýlemi, píšťalkou a obušky. Vězni byli podrobeni přijímacímu rituálu, který se skládal z odvšivení, skrytí vlasů do punčochy, převlečení do vězeňské košile a zbavení spodního prádla. Na noze měli navíc nepřetržitě připevněný železný řetěz, který jim měl i ve spánku připomínat jejich situaci. Místo jmen jim byla přidělena čísla a po třech byli umístěni na cely bez toalet. V případě potřeby měli být vedeni bachařem se zavázanýma očima na toaletu. Bachaři jinak nedostali žádné jiné konkrétní úkoly. Bylo jim pouze sděleno, že pokud někdo z vězení uteče, bude pokus ukončen. Přesto se chopili své role více než vážně. To vyvolalo už druhý den vzpouru vězňů, jejich odpor byl ale rychle potlačen. Situace se zdramatizovala Bachaři přistupovali ke stále drsnějším metodám. Pomocí zavedení tzv. privilegované cely se jim brzy podařilo bez problému rozbít počáteční solidaritu mezi vězni. Po určité době nevynechali jedinou příležitost, jak vězně ponížit. Zhruba třetina z nich začínala projevovat sadistické sklony. Vězňům bylo odpíráno právo na toaletu, bachaři je nechávali hladovět, zabavili jim povlečení a oblečení atd. Už po několika dnech se vězni psychicky hroutili, byly pozorovány známky dezorientace, ztráty identity a smyslu pro realitu. Průběh experimentu vyděsil samotného autora, naprosto se vymknul kontrole a musel být oproti plánovaným dvou týdnům po šesti dnech ukončen... V roce 2002 natočil německý režisér Oliver Hirschbiegel film Experiment (Das Experiment), který byl stanfordským vězeňksým pokusem inspirován. Autor: PROFIMEDIA.CZ V roce 2002 natočil německý režisér Oliver Hirschbiegel film Experiment (Das Experiment), který byl stanfordským vězeňksým pokusem inspirován. Dvacet dobrovolníků bylo rozděleno na 12 vězňů a 8 dozorců. Postupně se experiment vyvine do modelové situace dvou nepřátelských skupin a dozorci začnou terorizovat své vězně. Profesor vedoucí experiment odmítal jeho přerušení při prvních známkách problémů, po pěti dnech se situace zcela vymkla kontrole.