Mezi životem a smrtí | Pro ženy | Blesk.cz

Mezi životem a smrtí

6. října 2008 | 15:29

Jak se cítí člověk, který ví, že hodiny odbíjejí poslední měsíce, týdny, nebo dokonce dny života? Je to nesdělitelná zkušenost, o které snad vědí své jen ti úplně nejbližší.

Život námi cloumá ze strany na stranu. Stěžujeme si, potřebujeme si postesknout při každém neúspěchu a bolístce, a přitom si ani neuvědomujeme, že máme obrovské štěstí, když jsme zdraví a nemusíme přehodnocovat život a vážit každý jeho den pomyslným zlatem jako ti z nás, kteří čelí nevyléčitelným nemocem a vědí, že jim moc času nezbývá.

Právě teď jsou v nemocnicích, v ústavech i ve svých domovech lidé, kteří bojují s nemilosrdným osudem. Neslyšíme jejich volání po záchraně před hrozbou, která má jedinou a pro nás zdravé nepochopitelnou tvář smrti.

Od šoku ke smíření

Americká lékařka a psycholožka E. Kübler-Rossová na základě zkušeností s umírajícími onkologickými pacienty popsala pět fází procesu umírání. Po počáteční fázi šoku, dále zloby, smlouvání a deprese přichází fáze smíření se smrtí a odevzdanosti. V okamžiku, kdy dojde ke ztrátě naděje, nastává psychické umírání.

APOLENA (48)

Kdo nezažil, nepochopí
Výtvarnici Apolenu z Moravy nikdy osud příliš nehýčkal. Již v dětství hledala únik z traumatizujícího prostředí rozpolcené rodiny v akvarelové malbě. "Byl to odraz mého vnitřního světa. Prostřednictvím obrázků jsem dávala nesměle nahlédnout ostatním do své duše. Jiří byl jeden z mála vnímavých mužů, kterého oslovily natolik, že toužil oslovit i mě samotnou," vzpomíná Apolena na okolnosti seznámení se svým manželem.
Jejich společný život plynul v harmonii a porozumění až do nešťastné noci před čtyřmi lety. "V noci jsem se vzbudila a cítila, že muž vedle mě neleží. Našla jsem ho zhrouceného v koupelně po mozkové příhodě. Od té doby už nic není jako dřív. Verdikt lékařů byl nemilosrdný: "Vašemu manželovi ochrnuly horní i dolní končetiny." Šok jsem přežila jen díky tomu, že jsem jim zpočátku nebyla schopná uvěřit," vypráví Apolena s trpkostí v hlase. Nikdy si nepřipustila, že by Jiřího dala do ústavu. Snad celý první rok nemluvil o ničem jiném, než že chce všechno skončit. "Raději smrt než takový život," opakoval jí neustále. "Ale co já? Nebereš na mě ohledy, mám tě ráda, jsem tvoje žena, nemůžeš mě tady nechat samotnou," namítala ona. Tak vypadala komunikace mezi manželi. "Jednou mi "vytekly nervy". Stávalo se mi to často, ale před Jiřím jsem se držela. Pohádali jsme se, zdravě, od plic, podobně, jako se nám to občas povedlo před osudným dnem. Nenechala jsem si od cesty poznámku, že je sobec, který myslí na své utrpení, ale mě vynechává. Ta hádka byla jako očistec, Jiří v sobě zmobilizoval sílu žít, žít pro mě... Práce na volné noze mi naštěstí umožňuje, abych se o něj starala. Nemáme děti a život bez něj by pro mě neměl smysl. Možná je tento můj postoj také sobecký, ale nechci, aby mě kdokoliv soudil, protože kdo to nezažil, ten to nepochopí," dodává osudem zkoušená žena.

IRENA (39)

Každý den je dar
"Moje sestra Hedvika se dozvěděla v době, kdy měla být nejšťastnější, že trpí nevyléčitelnou formou leukémie. Dostavěli s manželem dům, jejich první dcerka začínala chodit do školy a mladší byla ve školce," vzpomíná Irena. Nikdo v rodině si neuměl představit, že by máma od dětí měla být nemocná, natožpak že by je mohla opustit. Ona jediná si byla jistá neodvratným koncem a snažila se udělat všechno, co bylo v jejích silách, aby děti netrpěly. "Připadalo mi, že se vůbec nebála o sebe, ale o svoji rodinu. Plakat jsem ji viděla jenom jednou," přibližuje Irena statečnost nemocné sestry. Manžel a Hedvičina rodina se rozhodli, že dokud to půjde, budou se o ni starat doma, protože by pro ni bylo největší utrpení být bez dětí.
Irena nechce mluvit o smutku, beznaději a utrpení, které nemoc její se setry provázejí, ale o tom, že nemocná bere každý den s dětmi a s rodinou jako ten největší dar. Nikdy nemluví o tom, že by chtěla, aby její trápení skončilo, naopak věří, že se prognóza může změnit a že jí zbývá více času, než připouští lékařská věda.

Klárka s Katkou věří, že se jejich maminka určitě uzdraví.
Klárka s Katkou věří, že se jejich maminka určitě uzdraví.
Autor: ilustrační foto: SHUTTERSTOCK.COM

RADANA (34)

Lékaři versus vyšší moc
Tatínek paní Radany onemocněl zhoubným nádorem ledviny, a i když mu lékaři celou ledvinu vyoperovali, metastázy na sebe nenechaly dlouho čekat. V únoru lékař dceři sdělil, že její otec nemá žádnou šanci. Bylo pouze otázkou času, kdy těžký boj se zákeřnou chorobou prohraje. "Bojovali jsme s ním. Celá rodina. Vyzkoušeli jsme i alternativní medicínu, která přišla na nemalé peníze. Všechno bylo marné, ale táta se nechtěl vzdát," vzpomíná Radana.
Týden před smrtí nastoupil do nemocnice, kde se jeho stav zhoršoval ze dne na den. Aby kruté bolesti byly snesitelnější, dostával morfium. "Věděla jsem, že oslabuje činnost srdce. Den předtím, než nás navždy opustil, nám lékařka, která zastupovala ošetřujícího lékaře, naznačila, že se celá situace dá urychlit. Byl to jen náznak, na který jsme nijak nereagovali. Asi za 36 hodin po tomto rozhovoru tatínek umřel," vzpomíná Radana, která se dodnes ptá, zda zasáhla vyšší moc, anebo zda se snad lékaři pasovali do role anonymních vysvoboditelů.
"Vím jistě, že pokud by mi někdo tenkrát výslovně nabídl, že ukrátí tátovo utrpení, nedokázala bych přikývnout," uvažuje Radana se stopami smutku v hlase.
"Pokud je člověk opravdu těžce nemocen, trpí nesnesitelnými bolestmi a nemá šanci na vyléčení, měl by mít možnost zvolit si sám, zda chce odejít důstojně, a vykročit smrti naproti. Ale takové rozhodnutí je určitě jedním z nejtěžších," říká.

Z POHLEDU ODBORNÍKA

Co soudí o životě těžce nemocného a trpícího člověka a o úniku z něj klinický psycholog PhDr. M. Kořán, CSc.

PhDr. M. Kořán, CSc.
PhDr. M. Kořán, CSc.
Autor: archiv

Když člověk racionálně zváží možnosti, které má k dispozici, a dojde k přesvědčení, že jeho další život již nebude mít stejné či podobné kvality, může dojít k rozhodnutí, že v podobném živoření nechce dále pokračovat. Mluvíme o takzvané bilanční sebevraždě.

Má člověk právo na dobrovolnou smrt?
U Eskymáků bylo zvykem, že staří a nemocní, kteří se již nemohli podílet na lovu a práci, volili dobrovolnou smrt umrznutím. U těžce nemocných, kteří reálně zhodnotí svoji bezvýchodnou zdravotní situaci a výrazně zhoršenou kvalitu života, se bilanční sebevražda jeví jako jediné možné východisko. Inteligentní člověk si snadno domyslí, že po těžké mozkové mrtvici a ochrnutí většiny těla již nikdy nebude schopen vést tak kvalitní život jako před onemocněním, a může se rozhodnout dobrovolně takový život ukončit. Od tohoto rozhodnutí je obtížné jej odvrátit a nemocný zaměří veškeré snažení na dosažení tohoto cíle.

Může být smrt východiskem?
Když se partnerům nedaří zplodit dítě, nikdo nenamítá nic proti tzv. asistované reprodukci, která zajistí oplodnění a vznik nového života. Když se však někdo rozhodne ukončit svůj život, například protože si uvědomí, že pokračování života v těžké či nevyléčitelné nemoci bude znamenat pouhé živoření a utrpení bez potřebné kvality života, se strachem ze samoty, bolesti, ztráty důstojnosti, z toho, že bude přítěží pro své blízké, východiskem může být uspíšení smrti.

Co znamená bilanční sebevražda?
Když člověk racionálně zváží možnosti, které má k dispozici, a dojde k přesvědčení, že jeho další život již nebude mít stejné či podobné kvality, může dojít k rozhodnutí, že v podobném živoření nechce dál pokračovat. Mluvíme o takzvané bilanční sebevraždě.

Za vysvobozením do ciziny?
Problém nastává, když zdravotní stav pacienta nedovoluje toto rozhodnutí realizovat, ať již pro že jeho vážný zdravotní stav (např. trvalé upoutání na lůžko s napojením na přístroje)nebo protože nemá sám k dispozici prostředky na jeho realizaci. Pak se stává jedinou možností tzv. asistované sebezabití, kdy někdo zprostředkuje nemocnému smrtící prostředek, který si nemocný aplikuje sám.

V několika státech (Nizozemsko, Belgie, Švýcarsko – Dignitas, EXIT) existuje institut asistované sebevraždy, která za úplatu nabízí odbornou pomoc. Švýcarské instituce prý využilo i několik českých pacientů.

Jak je tomu v Česku?
Na toto téma se zaměřují i čeští zákonodárci a někteří poslanci a senátoři připravují návrh zákona o důstojné smrti.

Nenechte si ujít

Máte ve svém okolí těžce nemocného člověka, o kterém víte, že jeho dny jsou sečteny? Nevíte, jak se k němu chovat, protože si nedovede představit, co prožívá? O životě bez vyhlídek na uzdravení je i příběh, který v rámci cyklu Soukromé pasti můžete sledovat 8. 10. ve 20.00 na Nově. Jiří Bartoška v roli spisovatele Jana žije mezi svými dvěma pozdními láskami – novinářkou Sylvou a kardioložkou Marií, zatímco jeho osud bere do rukou třetí nezvaná dáma jménem Smrt.

O životě bez vyhlídek na uzdravení je i příběh, který v rámci cyklu Soukromé pasti můžete sledovat 8. 10. ve 20.00 na Nově.
O životě bez vyhlídek na uzdravení je i příběh, který v rámci cyklu Soukromé pasti můžete sledovat 8. 10. ve 20.00 na Nově.
Autor: archiv TV NOVA

Autor: Ladislava Protivanská
Klíčová slova: bpž;bpz;eutanázie;téma;
Související články
720p 360p
DesktopMobile