O tom, že i neštěstí může mít svůj šťastný konec, ví už dnes své Vladimíra Marková (26) z Krnova. Bez včasného zásahu lékařů z pražského IKEMu, kteří jí doslova ze dne na den museli transplantovat játra, by dnes pravděpodobně nežila. Přitom do svých 16 let byla úplně zdravá holka. Osud si s ní prostě "jen" krutě pohrál. Všechno začalo před devíti lety. Vrátila se ze školy a následující sobotu si už vůbec nepamatuje, celou ji prospala. Její maminka tehdy naštěstí jen nemávla rukou nad tím, že je dcera jenom "nějaká unavená", a odvezla ji do krnovské nemocnice. A tam začala akce jako z dramatického lékařského filmu. Doktoři ji okamžitě poslali do Olomouce, kde vyslovili tvrdý verdikt: Wilsonova choroba. Následoval transport vrtulníkem do pražského IKEMu a padlo další rychlé rozhodnutí: okamžitá transplantace jater. "Nevnímala jsem, co se děje. Nemoc se projevuje selháním jater a dochází k otoku mozku," vysvětluje Vlaďka. Život zachraňující operace, při níž "dostala" nová játra, byla už za dva dny. Přesně 24.dubna 1997. "Z narkózy mě probudila strašná bolest. A pak jsem se musela všechno znovu naučit - dýchat, chodit...," vzpomíná Vlaďka. V IKEMu, kde tehdy byla 51. pacientkou s transplantovanými játry, strávila dva měsíce. "Snažila jsem se najít si nějakou zábavu a začala jsem sbírat telefonní karty. Dnes jich mám 555 z dvaceti zemí," usmívá se. Transplantace však pro Vlaďku kromě "druhého narození" také znamenala úplně jiný život. "Musela jsem asi rok chodit s rouškou na ústech, v bílých rukavičkách, nesměla se dotýkat půdy ani domácích mazlíčků. Držela jsem několik let striktní dietu a brala hrsti léků," vypráví dál. Přes to všechno se jí podařilo zdárně odmaturovat. Nyní je už všechno jako dřív. Plánuje vysokou školu, studuje španělštinu, může sportovat a jí, co jí chutná. "Nemoc mi úplně přehodila životní hodnoty. To, co jiní urputně řeší, to já přejdu mávnutím ruky," komentuje. Dramatické chvíle jí tak dnes už připomínají jen trvale užívané léky a jizva ve tvaru písmene T.