7°C
Libuše Kotková má svoje povolání ráda. Jako canisterapeutka trénuje psy, aby pomáhali nemocným a osamělým lidem. Pro svoji práci žije a dnes má i vlastní firmu, psí školu Alfa. Když se podíváte na její webové stránky centrumalfa.webnode.cz, lehce poznáte, že je člověkem na správném místě.
Rozhovor o blechách
V canisterapii začínala s fenkou malého bílého špice Mienkou. Jednou z jejích prvních klientek byla velmi stará paní v domově seniorů. „Paní byla po mrtvici, nepohyblivá a nekomunikativní. Zpočátku to vypadalo, že ji vůbec nezajímá ani přítomnost psa. Jakmile jí však Mia vyskočila na klín, paní se s ní začala mazlit, tiskla ji k sobě a bavila se s ní.,No ty jsi krásný pejsek, takový chlupatý, nemáš blechy? Kdybys měla blechy, tak bys ke mně nesměla, víš?‘
Ošetřovatelka byla v šoku, vyběhla z pokoje a utíkala pro další sestry, pro sociální pracovnice, pro paní ředitelku… Během chvilky byli v pokoji všichni, snad včetně kuchařek. Paní si nás vůbec nevšímala a dál si s Miou povídala o blechách. Dá se říct, že blechy, respektive starost, zda je Mia nemá, byly ústředním tématem jejich hovoru. Od personálu jsem se dozvěděla, že paní od své mrtvice nepromluvila a že do této chvíle byli přesvědčeni, že mluvit nemůže. Ale asi jen neměla důvod,“ popisuje Libuše Kotková jednu ze svých prvních zkušeností s canisterapií.
Malá hloupá Evička
O dojemné příběhy nemá ve své profesi nouzi. „Evička je mladá dáma s těžkým mentálním postižením. Žije v ústavu a s lidmi moc nemluví. Když jsem začala na její oddělení s pejsky docházet, byla vždy velmi vynervovaná, bála se jich. Na druhou stranu nechtěla ani odejít z herny do svého pokoje. Trochu mi připomínala děti dívající se na horor,“ vzpomíná trenérka psů na další ze svých pacientek. „Začala jsem tedy s Evou pracovat a postupně ji odnaučovat jejímu strachu ze psů.
Začínali jsme tím, že jsem fenku Orinku oblékla do postroje, zapřáhla ji k Evininu vozíku a Orka ji tahala po chodbách. To se Evičce líbilo. Pochopila, že bez psa tato zábava nebude, a začala tolerovat blízkost Orinky. Postupně pak začala Orince dávat pamlsky - napřed jsem piškoty dávala Evičce na nárt nohy a Orka si je brala, potom jsme postoupili přes kolena až ke krmení z ruky a k hlazení.
Byla to práce skoro na rok. Po roce nastoupili malí pejskové, které mohla Evička chovat na klíně, hladit a česat. Dnes když přijíždíme k ústavu, čeká nás Evička v okně a na celou ulici křičí: Pejskové, přijeli pejskové!“ Ale zdaleka nejde jen o děti, také za starými lidmi často chodí paní Libuše se svými psy. Ví dobře, jak moc v jejich společnosti pookřejí.
Dost dobrý důvod...
K tomu, aby se začala věnovat canisterapii profesionálně, měla, jak říká, dobrý důvod. Vlastně neměla na výběr: „Moje šeltie Nýna se pro,canisku‘ narodila, miluje lidi a nejšťastnější je, když se s ní někdo mazlí. Protože nebylo v mých silách ji vymazlit podle jejích představ, začala jsem se věnovat canisterapii, aby nás na ni bylo víc.“
Jak terapie vlastně působí a co je u ní nejpodstatnější? „Canisterapie se dělí na polohování a aktivizaci,“ upřesňuje paní Libuše. „Polohování je známější, je považované za,pravou‘ canisterapii. Při téhle formě canisterapie leží pes s klientem na podložce a klient se o něj nějakou částí těla opírá. Je velice vhodná pro hyperaktivní děti, dokáže je krásně uklidnit. Klientům trpícím svalovými křečemi pomáhá s jejich uvolněním.
Jen málo stačí
Aktivizace je náročnější. Patří sem jak pouhá přítomnost psa u klienta (už to mnohdy stačí), tak různé hry stimulující mozek nebo tělo klienta. Trénujeme paměť, jemnou motoriku, chůzi… Se seniory si hodně povídám, vyptávám se, jak se jmenoval v minulosti jejich pejsek, jaké příhody s ním zažili a tak podobně. Většinou je nutit nemusím, mají pro mě historky už připravené,“ říká paní Libuše.
Psa nikdy nenutím
Zajímalo mě, kolik hodin denně může pes „pracovat“ a jak terapii psi paní Libuše snášejí. „Je to individuální, u každého psa je ta hranice jinde. Mám psy, kteří pracují s klidem celé dopoledne, pak si hodinku zdřímnou a hrnou se do práce znova. Naopak mám i psy, kteří mi po hodině dávají najevo, že mají dost,“ říká canisterapeutka.
Chlupatá láska
Možná nejste v situaci, kdy si můžete dovolit utrácet za odbornou léčbu psem. Nevadí, stejnou a možná lepší službu vám udělá ten váš. A jestli zatím žádného nemáte a trpíte nějakým chronickým problémem, možná by stálo za zvážení, si ho pořídit. Láska, kterou je schopný vám dát váš vlastní pes, je jednou z nejlepších terapií na světě.
Kdy pomáhá?
Široký „psí záběr“ si můžete představit už jen podle výčtu nejčastějších případů, kdy se canisterapie využívá.
- při mentálním i tělesném postižení
- u autistických dětí nebo lidí trpících epilepsií
- při onemocněních psychiky
- u týraných a zneužívaných dětí
- a taky v logopedii a hodně často v geriatrii, u starých a opuštěných lidí.
Canisterapie se ve světě rozvinula v 50. letech 20. století. U nás se začala uplatňovat po roce 1990. Sociologové si před lety všimli, že díky péči o domácí zvířectvo je zdravotní stav venkovanů lepší než lidí ve městech. Psychiatři a neurofyziologové využili tyhle poznatky a zavedli cílevědomý a pravidelný kontakt se živými zvířaty jako součást komplexní léčby nemocí ve stáří.
