Josef Karas: O panictví přišel v 17 | Pro ženy | Blesk.cz

Josef Karas: O panictví přišel v 17

4. dubna 2010 | 04:19

Bývalý vrcholový desetibojař Josef Karas (31) se právě týden raduje z titulu druhého nejkrásnějšího muže planety, který vyhrál v soutěži Mr. World. Před rokem kvůli zranění musel ukončit sportovní kariéru a vrhl se na modeling, ve kterém rychle zazářil. Proč vyrůstal v Kanadě? Byl někdy nevěrný? Jak vzpomíná na první sex?

Velkou část života jste prožil v Kanadě. Proč jste se tam s rodiči přestěhovali?

„Rodiče emigrovali kvůli komunismu. Ale byly k tomu i jisté osobní důvody. Tehdy mi bylo šest, do školy už jsem začal chodit v Kanadě.“

Střední školu už jste ale dodělával v Čechách… „V roce 1995 jsme se vrátili na dva roky, to mi bylo šestnáct. V Kanadě byla ekonomická krize a táta tu měl nějakou práci. Já jsem byl rád, jsem hrdý, že jsem Čech, a konečně jsem měl možnost to tu taky poznat, navíc jsem tu měl tetu, strejdu… A hlavně musím říct, že přijet v těch šestnácti sedmnácti byl přesně ten správnej čas.“

Proč?

„Předtím se o mě opačné pohlaví vůbec nezajímalo, i když já byl z holek hotovej. V šestnácti jsem začal teprve růst, do té doby jsem byl malej a vypadal jako reklama na hlad. Taky jsem jenom sportoval a chodil všude v teplácích a tenkrát mi došlo, že takhle nepůjde, aby si mě nějaká slečna všimla. A začal jsem nosit taky rifle a k něčemu vypadat.“

Pamatujete si první pusu?

„Bylo mi šest, jí devět. Stalo se to v lágru v rakouském Reiskirchenu. Bylo nás tam několik rodin, které emigrovaly, jedna z nich byla z Austrálie. Tam jsem se chtěl hrozně podívat, protože jsem v té době koukal na Skippyho a hrozně jsem chtěl za klokanama. (smích) Poprvé zamilovanej jsem byl ale až v Čechách.“

A první sex?

„Docela pozdě, bych řekl. Nebo pozdě ‒ v sedmnácti.“

Byla to velká láska?

„Já jsem na ni čekal a nedočkal se! (smích) Ta velká láska přišla chvilku potom. Sex mohl být i dřív, ale já se vždycky hrozně styděl. V sedmnácti by člověk prostě potřeboval mapu, aby věděl, co má dělat. Měl jsem samozřejmě nastudováno úplně všechno, co šlo, a myslel jsem si, jak jsem připravenej. Ale stejně jsem byl nervózní!“

Pracujete jako sportovní poradce, budete na to teď mít vůbec čas?

„Určitě. Já časem neplýtvám. Před deseti lety jsem se zbavil televize, protože to je jen černá díra na čas. Navíc jsem rád sám, chodím na procházky se psem.“

Jste teď druhý nejkrásnější muž světa. Co vám na to řekla partnerka?

„Měla radost! Ona, rodiče i přátelé mi věřili víc než já sám. Nejsem pesimista, ale jsem realista. I když určitě optimistickej. Na první patnáctku jsem si věřil, ale takovýhle úspěch jsem nečekal.“

Nežárlí teď třeba?

„Myslím, že to neřeší. Jsou důležitější věci, než jestli se s někým vyfotím nebo se o mně něco napíše. Teď bylo pět zemětřesení a to, jestli Karas byl někde s nějakou modelkou, je v tomhle kontextu úplně nepodstatný.“

Byl jste někdy nevěrný?

„Ne, nikdy. Protože když jsem ve vážným vztahu, tak se mu naprosto oddávám.“

Dokázal byste nevěru odpustit?

„Lidi to neradi slyší, ale ženský na to koukají jinak než chlapi. Já jsem vždycky říkal i mojí přítelkyni, že když se vezmeme, budeme mít děti, dům, bazén, tak jí klidně pořídím pěknýho čističe bazénu. Ale jak přijdu domů a chytím ji, tak bude zle. Jsem zastánce názoru, že když já budu doma šťastný, budeme se milovat, děti budou zdravé a nic té rodině nechybí, po letech manželství už platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Člověk může mít rád dva lidi zároveň. Já jsem nikdy nezahnul, protože člověk na to musí být připravenej. A já tu potřebu nikdy neměl. Ale chápu to.“

Co byste si myslel o holce, která se s vámi vyspí na prvním rande?

„Že se jinak bere, když to udělá kluk a když to udělá holka. Když se dva lidi chtějí spolu vyspat, tak jestli je to na prvním nebo na desátém rande, je jedno. Neodsuzuju to, každá situace je jedinečná.“

Když vezmu vážnější téma… Přišel jste o malého brášku, před rokem vám zemřela maminka. Změnilo vás to?

„Když umřela mamča, bylo to, jako by mi někdo z mozku udělal guláš. Všechno to tam bylo a já vůbec nevěděl kde. Dělal jsem, co bylo možný, abych se postaral o svoje rodiče. S mamčou i tátou jsem měl vždycky výborný vztah a největší strach mého vyrůstání bylo, že přijdu o rodiče. Kvůli bráchově smrti jsem asi rychleji vyspěl. S rodiči jsme spolu vždycky jednali na rovinu, když se nám něco nelíbilo, řekli jsme si to. Život je krátkej, než abychom si mohli lhát.“

Autor: Jana Chmelíková