Proč dělá denně 300 kliků a s kým nejradši chodí na ryby?

Často to tak bývá, že ti největší ranaři jsou uvnitř citlivky. Platí to i u vás?

„Jsem navenek ranař, dva metry, sto patnáct kilo… Ale jsem taky hodně citlivej a myslím, že není za co se stydět. Mám rád věci dojemné – lidský příběh, film, hodně to prožívám. Na jednu stranu dokážu být drsňák, na kterého si ale nehraju. Když mne někdo nas…e, dostane přes hubu. Když někoho miluju, tak se mu otevřu a city na něj valím, dokud to dokáže snášet. Něco mě dojímá až k pláči, zvlášť teď, když mám dceru, berou mě smutné životní příběhy dětí. Dělám proto různé akce například pro Jedličkův ústav, kde mám kamaráda, kterého taxikáři zkopali, když se někoho zastal. Ochrnul a neslyší a dělá teď trenéra juda a dalších sportů dětem v ústavu.“

Se svou fyziognomií svalovce nejste náhodou narcis, co se rád zhlíží v zrcadle?

„To určitě ne. Ale snažím se udržet si fyzičku. Cvičím každý den ráno doma kliky. Když jsme točili film o Kajínkovi, dozvěděl jsem se, že udělal denně tisíc kliků. Na to jsem sice neměl čas, ale dal jsem si závazek, že jich každý ráno udělám tři stovky. Musím říct, že mě to při náročném natáčení podrželo psychicky. Když nemám cvičení, jsem nesvůj. Třikrát týdně chodím do posilovny, ale spíš za kamarády vyčistit si hlavu.“

Máte teď skorošvagra Václava Noida Bártu, jak si s ním rozumíte?

„Kromě toho, že chodí s mojí sestrou, pojí nás nejvíc ryby. On je taky vášnivej rybář jako já. Zaměřuje se na kapry a já na sumce, ale chodíme spolu na obojí. Sedíme a plkáme o všem možným. Musím říct, že do rodiny zapadl bezvadně.“

Vypadá to, že by mohla být ve vaší rodině další svatba? Kdo z vás Vaškovi nejvíc fandí?

„To, jestli se chystá svatba, tak to nevím, ale to, že se mají opravdu rádi, je na první pohled vidět. Teď jsou spolu na dovolené a já Vaškovi fandím, aby ve Venezuele chytil pořádnou rybu. Jinak v rodině jsme jím nadšeni všichni.“

Léčíte si nervy v posilovně a na rybách, protože máte strach, že váš film o Kajínkovi prodělá?

„Rozpočet je plus minus pětapadesát milionů a myslím, že ho překročíme. Naštěstí to je dopředu od nás všechno zafinancované, takže si nikde nebudeme půjčovat a nemusíme mít strach, že se zadlužíme. Nicméně jsem si jako režisér zakázal uvažovat jako producent, protože bych spoustu drahých scén vyhodil. A tak jsem měl vrtulník, jeřáb, nejmodernější digitální technologii i další pro režii důležité věci.“

Nemáte strach, že byste mohl ve filmu nechat všechny peníze a neuživil pak rodinu?

„O to strach nemám. Za prvé jsem neinvestoval všechny peníze do filmu a za druhé, i kdyby se někdy stalo, že by bylo méně peněz, tak to není to nejdůležitější a to minimum pro rodinu bych dokázal zajistit vždycky. Hlavně se nesmí člověk zlomit. Pak jde všechno z kopce.“

Mluvil jste mnohokrát s Kajínkem, jaký na vás udělal dojem?

„Před čtyřmi lety jsem tu kauzu viděl jinak. Byl to prostě pro mě vrah, v jehož kauze byla spousta nejasností. Ale když přišel ve Valdicích a podal mi ruku, abych si s ním promluvil, hned na mě zapůsobil nějakým charismatem. On má svoje pravidla, která nepřekročí, a dokonce v tom jsme si podobní. Věřím, že není povahou vrah. Jsme si podobní i v tom, že máme velmi silnou vůli. Já si ji vypěstoval ve sportu. On mě překvapuje tím, že pořád po všech těch eskapádách není zlomený. Mě vlastně na tom filmu právě zajímá hlavně síla vůle – a tu má koneckonců i jeho advokátka, ve filmu i ve skutečnosti. Není důležité, zda je, nebo není vinen.“

Vložil jste se do toho tak vehementně, že jste skoro začal ten případ na vlastní pěst vyšetřovat a dokonce prý vám bylo vyhrožováno…

„To jsou věci, který jsou s tím samozřejmě spojený. Jsou okolo toho případu lidi, kteří se cítí ohroženi tím filmem. Ne že by mě někdo napadl, ale bylo tu hodně náznaků, proč bych to neměl dělat, znovu rozviřovat něco, co je už dávno uzavřené.“

Dostal jste i nějakou písemnou výhrůžku?

„Písemné výhrůžky jsem například dostával od režiséra Ivana Fíly, který nám doslova vyhlásil válku. Snažil se maximálně znepříjemnit přípravy filmu a vyhrožoval tím, že natočí svou verzi Kajínka. Proto vše řešíme soudní cestou.“

Jak nese vaše rodina, žena Romana s dcerkou Sofinkou, že jste většinu času v práci?

„Naštěstí bydlím na Barrandově, takže to mám pět minut do práce, tudíž je obě během dne párkrát vidím. Do práce si Sofinku zatím vzít nemůžu, protože hodně povídá, pobíhá a pořád si s něčím hraje. Je jí rok a půl, takže to je ten věk, kdy se musí hlídat. Snažím se večer přijít před koupáním, abych ji uložil. Povídáme si i ráno. O víkendech chodíme do akvaparku, sáňkovat i nakupovat. To mě ohromně baví. Romana to má naštěstí taky kousek do práce, ale omezila ji na minimum, takže je teď doma hlavně se Sofinkou.“