Celá rodina, zahrnující ještě Bářinu osmiletou dceru Lily, se před rokem přestěhovala do mlýna za Prahou. A herečka se netají tím, že by do něj ráda přivedla třetí dítě.

Co vás přimělo jít pracovat tak brzy? Předpokládám, že finanční důvody to nebyly.
"Finanční důvody to nebyly, protože Pavel nás zajistí. Ale já jsem ráda, když mám svoje peníze. Vydělávala jsem si vždycky sama, vždycky jsem byla soběstačná. Nechci být na Pavlovi úplně závislá."

Byl na premiéře hry Válka Roseových, kterou hrajete v Divadle Na Jezerce?
"Pavel nemohl být na premiéře, protože měl nasmlouvaný termín koncertů a turné. Viděl generálku a moc se mu to líbilo.

Vždycky vás chválí, nebo si dovolí i kritizovat?
"Povídáme si o těch věcech, ale že by mě nějak kritizoval nebo mi do toho mluvil, to ne. Musím říct, že se většinou vzájemně chválíme." (směje se)

Takže vy jemu říkáte po koncertě něco ve stylu: Krásně jsi hrál?
"On si člověk za tu dobu vycvičí sluch, takže vím, že třeba udělal nějakou chybu. Vím, že se ztratil, to už poznáte. Po těch čtyřech letech, kdy to slýchám neustále doma, vím a poznám že někde maličko zaváhal, nebo že neměl svůj den. Když je koncert opravdu dobrý, tak já slzím, pláču. Podle toho poznám, do jaké míry to bylo procítěné."

Válku Roseových jste nazkoušela za tři týdny. To není mnoho, dá se to vůbec zvládnout?
"Psychicky jsem to zvládala celkem dobře. Fyzicky to bylo těžší, ještě s tím dojížděním do mlýna a s dětmi. Ale mám v sobě hodně energie, kterou potřebuji ventilovat, takže jsem, jako kdyby vypustili Krakena. Tři roky jsem neměla možnost hrát velkou roli, tudíž hlava je odpočatá. Taky jsem šťastná, že jsem dostala tuhle příležitost tady, kde je na to vidět. Dělala jsem spoustu krásných představení, na která nebylo vidět. Lidé byli překvapeni, že jsem schopna zahrát vtipné scény, což o mně málokdo ví. "

Hrála jste jen v tragédiích?
"Třeba v Bergmannově Poslední sonátě, tam se lidé opravdu nesmáli. Smích si užívám, je to pro mě nové a rovněž je nové, že je vyprodáno. Léta jsem dělala v divadlech téměř za hubičku taky třeba pro třináct čtrnáct lidí, pro třicet lidí. A byly to krásné věci, jen zřejmě nebyly tak dobře propagované."

Jak se hraje pro třináct lidí?
"Hrozně těžko. Herci to nevrátí energii, kterou do toho dává. Ale někdy bývá těch třináct lidí zase lepší než plné hlediště. Protože přijdou dobrovolně a vědí, na co jdou. Takže to bývá většinou inteligentních třináct lidí." (směje se)

Jak často vzpomínáte na tatínka?
"Často. Jemu by se hrozně líbil mlejn. To miloval, tyhle staré domy, uměl se báječně postarat o zahradu, miloval zahradu a zvířata. Myslím, že nám ten mlýn tak trošku poslal shůry. Mám chvíle, kdy mám pocit, že jsem s ním spojená, kdy cítím, že je někde nablízku a že se na mě dívá. Miluška (Miluše Šplechtová) mi po představení Války řekla: Tak teď s tebou ten táta určitě byl, a tím mě rozplakala. Ale taky jsem cítila, že je se mnou."

S Pavlem Šporclem žijete už čtyři roky. Je opravdu mužem vašeho života?
"Až s Pavlem přišel do mého života optimistický pohled na svět. On mě vrátil k tomu, co jsem bývala, když jsem byla dítě, a pak se to někde TOVÁ: ztratilo těmi životními zkušenostmi a školou a láskami, které se nedařily. A já jsem trošku pozapomněla na to, že jsem ve své podstatě vlastně veselej člověk, jenom si na to musím vzpomenout. Díky němu se můj život opravdu hodně rozsvítil."

Budete se vdávat?
"Svatbu neplánujeme. Ve svých letech už po závoji netoužím. Ta touha mě přešla po první svatbě (směje se). Ale rádi bychom měli ještě jedno miminko. Jestli se nám to povede, v mém věku to není žádná legrace. Teď jsme ten plán odložili o rok, kvůli divadlu i kvůli regeneraci, protože jsem prodělala dva náročné císařské řezy. Se svou povahou bych už asi žádné děti neměla a hrozně bych se o to ochudila. Ale Pavel chce ještě dítě, takže nemám co řešit."

Jak jste se vlastně ve mlýně za Prahou ocitla?
"Otěhotněla jsem ve chvíli, kdy jsme ten dům koupili, krásně to vyšlo, a stěhovali jsme se měsíc po porodu, Lilinka tam nastoupila do první třídy. Pak na mě padla taková tíha, že jsem si říkala, ježíš, jak jsem tohle všechno mohla zvládnout... Už asi sedm dní po císařském řezu jsem byla zase schopná na tu stavbu dojíždět. Ženská přece vydrží všechno." (směje se)