Zuzana Bubílková (56): 'Nemoc mě změnila.' | Pro ženy | Blesk.cz

Zuzana Bubílková (56): 'Nemoc mě změnila.'

24. září 2008 | 15:22

Kousavá glosátorka politického dění Zuzana Bubínková je zvyklá se s osudem prát. Přiznává, že musela bojovat celý život a že i teď umí zatnout zuby a jít dál. Proto ji nezlomil ani nedávný vyhazov z České televize.

Váš pořad "Co týden dal", který běžel na ČT, už definitivně skončil?
Ano. Skončil a já ani nevím proč. Neřekli nám to. V podstatě týden předtím, než nás propustili, nám dali podepsat smlouvy. Celý štáb dostal před prázdninami smlouvu na rok s tím, že si mě zavolali a ptali se, jestli budu chtít dělat pořad i příští rok, že by o to stáli a že jsou velice spokojení. A druhý týden mi po vysílání ráno telefonovali, že je to skvělé, že sledovanost vystoupala přes milion a že jsme vyhráli sledovanost dne. A za dvě hodiny nato mi volal pan Ulm a řekl mi, že pořad je zrušený. Obešlo se to bez jakéhokoli zdůvodnění. Jen nám dali smlouvy, ve kterých jsme měli podepsat, že se zříkáme bez náhrady smluv předešlých.

Zuzana Bubílková (56)
Zuzana Bubílková (56)
Autor: Michal Protivanský

To je trochu nevypočitatelné chování…
Přitom pořad měl opravdu vynikající sledovanost. V České televizi ale žádná pravidla sledovanosti neplatí. Naopak funguje řada nesmyslných příkazů. Třeba jsem vůbec nesměla napodobovat ministryni Stehlíkovou. Posléze jsem už nesměla napodobovat nikoho, ani nikoho imitovat. Nesměla jsem kritizovat Přemysla Sobotku, protože někdo na poradě tvrdil, že je to chytrý člověk. Takováto omezení platila, a abych pravdu řekla, tak jsem svým způsobem i ráda, že to skončilo, protože to začalo gradovat do takových rozměrů, že kdyby to tak pokračovalo i nadále, tak bych se pořadu nakonec asi vzdala i sama. Paradoxně bych ale ČT měla poděkovat, protože tím, že mě zrušili, jsem dostala tři nabídky.

Tak to je skvělé. Můžete prozradit, odkud přišly?
Jedna přišla z televize, jedna ze Slovenska z jednoho časopisu, kde chtějí, abych pro ně dělala korespondentku, a jednu jsem dostala z rádia. Teď si můžu vybrat a uvidíme, co z toho bude. Otevřelo mi to takové možnosti, o které bych jinak asi nezavadila. Vyhazov mě sice mrzel, ale člověk si musí zvyknout, že to tak je. Nevím přesně, čím to bylo, asi šlo o nějaké zákulisní hrátky, do kterých se nechci pouštět. Jsem ale za ten půlrok ale vděčná, protože jsem si vyzkoušela úplně jinou práci a bylo to fajn. Teď je ale hotovo a jde se dál.

Kromě televize působíte ještě na Frekvenci 1. Máte ještě nějakou jinou práci?
Ne. Když děláte týdenní pořad a denně sledujete, co se děje, tak to vůbec nejde. Je to velmi časově náročné. A já se nemíním úplně zedrat. Chci mít z práce radost a ne, abych někam šplhala. Kvůli čemu taky? Kvůli penězům? Peníze jsou, byly a budou, ale že byste jich potřebovala až tolik? Já nejsem náročná, jsem v podstatě hrozně skromný člověk. Nepotrpím si ani na značkové věci, takže v podstatě vůbec neutrácím.

Pořád ještě podporujete syna na studiích v USA?
Ano. Studuje už třetí vysokou školu, ale není to tak, že by ty dvě předešlé nedokončil. Bude brzy nejstudovanější člověk na světě (smích…). Dostal příležitost, která se neopakuje. Myslím, že je lepší podporovat ho na studiích než ho tahat z průšvihů, jako jsou drogy, alkohol nebo jiné věci. Pokud chce studovat, tak proč ne?

Zuzana Bubílková (56)
Zuzana Bubílková (56)
Autor: Michal Protivanský

 

Co vlastně dělá za školu?
Dostal se na nejprestižnější designérskou školu na světě, kde navrhují auta. Předělávat auta je jeho velká vášeň, což bylo i jedním z důvodů, proč chtěl jít do Ameriky. Tady se předělávání aut nenosí a ani není zákonné. V Americe je to ale celostátní sport. Protože na školu bylo vybráno jen několik málo uchazečů z celého světa, pochopila jsem, že se mu splnil sen a že je to něco tak nevídaného a jedinečného, že mi peněz není vůbec líto. Mnozí mi sice říkají, že jsem blázen, protože podporovat v 28 letech syna na studiích je totální blbost, a že mi to nikdy nevrátí. Ale co já vím! Máme spolu dobré vztahy a on tvrdí, že mě pak bude podporovat v důchodu a že si moc váží toho, co pro něj dělám. Takže proč bych to pro něj neudělala?

Stýská se vám po něm, když ho máte tak daleko?
Samozřejmě, zvlášť když se od něj vracím. My si ale stejně pořád píšeme e-maily a telefonujeme si, takže jsme stále v kontaktu. Když za ním přijedu, tak mi ani nepřijde, že mezitím uplynula tak dlouhá doba.

Jak jste vlastně řešila výchovu syna při vašem náročném zaměstnání?
Celé roky syna v podstatě vychovávala moje maminka. Velmi jí za to vděčím a také za to, že jsem se díky tomu mohla realizovat a posléze ho třeba podporovat v té Americe. Jsou to strašně složité vztahy, ale ne v každé rodině to takto funguje.

Neměla jste někdy výčitky, že na něj nemáte dost času?
Měla. Ale on byl takové zvláštní děcko, že si to moc nebral a fandil mi.

Zuzana Bubílková (56)
Zuzana Bubílková (56)
Autor: Michal Protivanský

 

To je zaviděníhodné, že máte takový hezký vztah.
My se třeba vůbec nehádáme. Opravdu ne! Možná je to i tím, že jsem do jeho dětství tolik nevstupovala, a tak jsme se sobě nestačili zošklivit. Na mě špatné vzpomínky nemá. To má na babičku, ta ho drezírovala (smích…). V podstatě mě bere asi jako sestru, nebo já nevím, jak mě vlastně bere, ale říkáme si všechno. Řekne mi opravdu všechno, protože ví, že se nerozčílím. Vypráví mi i takové svoje intimní záležitosti. A to by přece nemusel.

A co vy a muži? Máte teď nějakého partnera?
To je hrozně těžké. Já mám strašně ráda svobodu a ráda se rozhoduji sama za sebe. Nechci se vázat na nějaké termíny. Pokoušela jsem navázat několik vztahů, ale vždycky to zkrachuje před prázdninami na tom, že chci odjet za synem v době, kdy si dotyčný žádá, abych se věnovala jemu. A stěhovat se k někomu, anebo aby se někdo stěhoval ke mně, tak to taky ne! Třeba i z toho důvodu, že hodně pracuji po nocích. Když jste s někým ve vztahu, tak ten dotyčný má o vašem čase jiné představy, a z toho plynou věčné problémy. A hlavně já už se nechci nervovat tím, že budu řešit problémy někoho jiného. Nebo třeba řešit to, že mě podvede a podobně.

S hledáním chlapů je to prostě těžké…
A taky koho hledat? Já už jsem ve věku, kdy je pro mne muž přiměřeného věku dědula. A mladého? Nezlobte se, ale nejsem charita. Mít muže o 15 – 20 let mladšího, no dobrý, ale všichni si budou myslet, že je to můj syn. A i kdyby si to nemysleli, tak zase já nejsem takový blázen, abych si myslela, že je se mnou z lásky. Chtěl by se vedle mne jen zviditelnit. A co? Za půl roku může moje popularita zhasnout a on stejně půjde dál. Tak co to má za smysl? Když je ale někdo šíleně bohatý a vezme si takovou hračku, tak v pohodě. Já mu to přeji. Ale já zase tak bohatá nejsem. A hlavně ta hračka by mi asi brzy lezla na nervy.

A jak to hodnotíte u mužů, kteří si hodně často nacházejí o mnoho mladší partnerky?
Je to jejich věc. Samozřejmě je mi líto původních partnerek, protože takto může dopadnout absolutně každá. To není její chyba. Když si někoho ve dvaceti berete, nemůžete tušit, že vás v padesáti opustí. Určitě je to rána. Ale zase si myslím, že by to ty partnerky neměly přehánět a dělat z toho neuvěřitelnou vědu, protože život je krásný i tak. Je dobré si najít koníčky, starat se sama o sebe. Je nutné se s tím vypořádat a smířit. Hlavně nepropadat panice. Stále si myslet, že to nejlepší ještě máte před sebou. Já si to také myslím, ačkoli nevím, co přesně před sebou mám.

Vím, že už to bylo stokrát řečeno, ale i přesto. Zajímá mě, co se v člověku děje, když zjistí, že má rakovinu…
Je to hrozné, ale na druhou stranu mě už bylo tak špatně, že jsem byla vděčná i za to, že konečně objevili, co to je. Zejména, když mi řekli, že je to druh, který se dá léčit. Najednou se ve vás všechno zlomí a řeknete si, že budete bojovat. Nerezignovala jsem, i když jsem si vždycky říkala, že jestli se mě to někdy stane, tak se nenechám léčit. Ale když se pak v této situaci octnete, vůbec na to nepomyslíte a chováte se úplně jinak. Pokud jste normální, tak pud sebezáchovy pracuje. Říkáte si, že to ještě zkusíte. Rezignovat můžete kdykoliv. Oni i doktoři už mají svoje psychologické postupy a vědí, jak na vás.

A jakým způsobem na to jdou?
Servírují vám to postupně. Ze začátku jste proto v naději, že se nic tak hrozného neděje, ale oni vám pomaloučku přikládají. Jenže to už jste po operaci a už máte první krok za sebou. Říkáte si, proč tedy nezkusit i ten druhý. Je to hrozné, nikomu bych to nepřála, ale na druhé straně musím přiznat, že mě to změnilo k lepšímu. Reaguji méně podrážděně, jsem k lidem příjemnější. Těším se na každý den a nezabývám se hloupostmi. Dívám se na všechno z nadhledu a mnohé informace úplně vypouštím. Pak i jinak vnímám vyhazov z televize, protože vím, že v životě platí úplně jiné hodnoty. Nikdy nevím, kdy mi doktor řekne, že musím znovu na chemoterapii. Proto si všeho více vážím. Na jedné straně je to hrozné, ale na druhé straně z vás nemoc udělá takového člověka, jakým byste správně měla být.

Když toto člověk prožívá, dokáže vůbec myslet na něco jiného?
Časem se vám to přestane honit hlavou. Já jsem ale měla největší problém s očima, což bylo možná ještě horší než sama nemoc. Měla jsem soustavně napuchlé a červené oči a řezaly mě. Úplně se mi přestaly tvořit slzy a maz. Když jsem si třeba lehla, víčko se mi přisálo na bulvu a já jsem nemohla otevřít oči. Skoro rok jsem proto z toho strachu vůbec nespala. Když jsem měla vysílat, tak to pro mne byly nejhorší okamžiky. Bála jsem se, co se stane, když opuchnu. Nikdo mi ale v podstatě nikdy neřekl, čím to bylo způsobeno. Bylo to ale strašné. Mám panický strach, že kdyby se nemoc vrátila, hned bych to na očích poznala. Co se ale dá dělat, když se to vrátí, tak se to vrátí…

Nemoc je zatím stabilizovaná?
Zatím je to dobré. Lékaři mi řekli, že bych teď měla mít dva roky pokoj. Pak mě ale budou muset zase prolít radioaktivním jódem. Stát se ale může cokoli. Šimkovi také po transplantaci kostní dřeně tvrdili, že minimálně pět let to bude dobré, jenže za rok bylo po něm. A to mi pár měsíců předtím, než zemřel, říkal, jak se cítí dobře. Může to přijít ze dne na den.

Je s člověk vnitřně smířený s tím, že by smrt mohla kdykoli udeřit?
Smíření nejste, to je jasné, že ne! Víte ale, že musíte ještě bojovat!

Autor: Alena Dušková
Související články