Ljuba Krbová: Mám silného chlapa! | Pro ženy | Blesk.cz

Ljuba Krbová: Mám silného chlapa!

29. srpna 2008 | 14:58

Herečka, která propůjčila svou tvář Aničce Liškové ze seriálu Ulice, prožívá se svým partnerem Ondřejem Neffem, nesmírně bolestnou životní etapu.

Dcera známého spisovatele a publicisty Irena byla nedávno zavražděna a zůstala po ní malá dcerka Dominika. Oba ale čelí osudu s obdivuhodnou silou a snaží se uchovat si pozitivní myšlení. A co je důležité: Nepřestávají žít!

Procházíte právě jedním z nejtěžších období, které vůbec může člověka potkat. Musí to být pro vás pro oba velmi bolestné a vysilující…
Etapu vyšetřování už máme za sebou. Teď nás čeká další fáze, kdy celá záležitost projde soudem, takže jsme v mezidobí, kdy tak nějak celíme rány a sbíráme síly. Oba dva jsme ale spíše pozitivně založení a jsme rádi, že je tady holčička, která je veselá a je fajn, a které se teď musí podřídit všechno. Nenechala nás ani v těch nejtěžších chvílích myslet na věci, které nastaly. Bylo potřeba se o ni postarat.

To chápu, Dominika je jednoznačně prioritou… V péči o ní se střídáte?
Hlavně se stará David s Thao (syn Ondřeje Neffa a jeho přítelkyně – pozn. red.). My jsme hodně sportovně založení prarodiče. Protože David s Thao jsou hrozně shovívaví a Dominiku rozmazlují, my se chystáme, že z Dodo uděláme správnou sportovní Amazonku. Takže u nás to bude naopak!

Stejně vás obdivuji. Jen to, že i v těch nejtěžších chvílích byl váš partner schopen nezaujatě a otevřeně mluvit s médii...
Podle mne udělal všechno dobře, právě proto, že je novinář a má zkušenosti, jaké má.

To bezesporu, ale muselo být neskutečně těžké sebrat právě v těchto chvílích tolik síly!
Mám vedle sebe silného chlapa, ale to vím už dávno!

Zdrojem svěžích myšlenek pro vás mohla být i jarní cesta do Peru. Byla jste tam poprvé?
Ano a byla to pro mne velmi exotická cesta. Ondřej jel služebně, pořádal tam fotografickou výpravu, a já jsem byla jedním z účastníků. Učila jsem se fotit a zároveň jsem poznávala krásnou zemi, která je úžasně různorodá, ale strašně chudá. V poslední době jsem zažila dva sociální šoky. Ten první loni v Africe. Bylo to pro mne nepředstavitelné setkání s bídou, zakusila jsem skutečné pocity bezvýchodnosti, protože v Africe vidíte, že bída bude dlouhodobým problémem a že tam opravdu lidé nemají co jíst, že je tam hodně nemocných dětí…

V Jižní Americe je to jiné?
Vysvětluji si to soukromou teorií, že Afričané byli vždy lovci, jenže dnes už nemají takovou možnost živit se lovem, jakou měli, a nejsou zvyklí obdělávat pole. Kdežto v Peru vidíte všude políčka, která mají dalekosáhlou historii. Peruánci byli vždy zvyklí tvrdě pracovat a vydobýt si chléb svůj vezdejší i za těchto tvrdých podmínek. Na políčkách pracují dodnes. Neuvidíte tam žádné kombajny a traktory, všechno obdělávají ručně. Ve 21. století je to pro nás nepředstavitelně těžká práce, ale oni přesto nepůsobí nešťastně, jsou veselí a komunikativní.

Co jste fotila nejvíce?
Všude mne fascinují staří lidé. Zajímají mě jejich příběhy, které mají vkreslené do tváře. Peruánci se navíc fotí rádi, takže jsem ani nemusela jejich snímky "ukrást". A pak, na Peru je vděčné, že tam můžete nafotit písečnou poušť a vysoké hory. Byli jsme i v Amazonii v džungli, kde se ale fotí špatně, protože je tam tma. Nic nevidíte. Neumíte se tam pohybovat, jste vetřelec a příroda vám to dává velmi znát.

Máte z džungle nějaký nepříjemný zážitek?
Já ne, ale Ondřej se při procházce džunglí, kde jsme byli samozřejmě s průvodcem, zdržel. Čekal, až odejdeme, protože tam byla nějaká voda a on chtěl, aby se mu to zrcadlilo. Když jsme zmizeli, prý najednou vůbec nevěděl kudy kam. Vzpomněl si proto na všechny ty dobrodružné romány a filmy, kde běloši z anglických salónů jdou pět neděl pouští a přežijí. Uvědomil si, jak je to ve skutečnosti směšná představa, protože my se v této přírodě pohybovat neumíme. Nevím, jestli bychom uměli přežít, kdyby došlo na lámání chleba.

Jak jste se vlastně s Ondřejem seznámili?
Nepotkali jsme se na žádné fotografické výpravě, přestože jsem kdysi na škole fotila. Měla jsem doma zvětšovák a dělala jsem takové ty černobílé fotky, ale pak jsem na tohoto koníčka pozapomněla a dostala se k němu opět až s Ondřejem a s fenoménem digitální fotografie. A to je strašně báječná věc, protože se můžete naučit fotografovat za dostupnou cenu, aniž byste zbytečně vyplýtvala stovky filmů. Ale zpět: Seznámili jsme se v literární kavárně, kde jsem četla Čapkovy cestopisy a Ondřej jednu ze svých povídek.

Znali jste se už z dřívějších dob?
Neznali jsme se vůbec. Ondřej se nedívá na televizi, takže vůbec netušil, že jsem herečka. Divadlo mu prý zprotivila mamá. I ona byla herečka a v 60. letech ho zásadně vodila jen na ponuré Tennessee Williamse a další autory podobného ražení. Tvrdí proto, že do divadla začal chodit opět až se mnou. Mně se zase při seznámení stala taková zábavná věc: Tak trošku jsem si Ondřeje spletla s tatínkem. A tak první kontakty nebyly zrovna nejjednodušší, ale protože ani jeden z nás není příliš velký ješita, tak se to obešlo bez vzájemné ztráty sympatií.

Některé ženy by možná byly trochu nejisté, kdyby měly za partnera právě Ondřeje Neffa. Přece jen je to velmi vzdělaný, inteligentní muž…
Já si říkám, že je to bezva mít doma pochodující encyklopedii, protože občas nemusím na Google a můžu se zeptat… Myslíte si, že mám strach, že budu před ním působit hloupě, nebo že se shodím?

To ne. Jen mě zajímá, jestli to ve vašem egu občas nezahlodá…
Já mám zase výhodu ženské intuice. Občas mu proto radím: "Hele, já bych toto nedělala." Nebo: "Já bych byla opatrnější." Nepociťovala jsem to nikdy jako problém. Pro mne je to velká výhoda a je pravda, že Ondřej si nikdy nestěžoval. Snad příliš netrpí…
Naučila jsem se s ním ale víc korigovat svůj postoj k počítačům, umím lépe pracovat s internetem a za co mu vděčím opravdu moc, je to, že mě přivedl právě k digitální fotografii.

Autor: Alena Dušková