Michal Zelenka (33): 'Na škole jsem dostával sodu.' | Pro ženy | Blesk.cz

Michal Zelenka (33): 'Na škole jsem dostával sodu.'

22. srpna 2008 | 14:52

Ačkoli ředitel módní firmy KM Styl Marek Černý ze seriálu 'Ošklivka Katka' děti přímo nesnáší, jeho představitel, herec Michal Zelenka, to cítí přesně naopak.

Po rodině toužil on i jeho přítelkyně Pavla a v červnu se jim přání splnilo – narodil se jim syn Vojta.

Jak prožíváte novou roli táty?
Je to hezké. Miminko jsme už chtěli oba, proto jsme na tom půl roku pracovali a vyšlo to!

Co jste cítil, když jste se dozvěděl, že se to povedlo?
Moc se mi líbilo, jak to na mě přítelkyně narafičila. Jednou ráno jsem se probudil a našel na zemi malou dětskou botičku. Pomyslel jsem si: "Co to tady dělá?" Vzal jsem ji a uklidil ji. Když jsem šel pokojem dál, našel jsem druhou botičku. Uvědomil jsem si, že ty botičky jsou položené tak, aby vedly do koupelny. Tak jsem tam došel a našel krabičku. Byl v ní test se dvěma čárkami. Nikdy jsem to neviděl, ale vzpomněl jsem si na seriál Horákovi, který jsme dělali před časem. Jedna holčina v něm říkala:"„Mám tady čárku a půl, co mám dělat? To budu asi těhotná!" Tady byly čárky dvě, takže to bylo jasné!

A jak jste těhotenství prožívali?
Těhotenství bylo hrozně fajn. Moje přítelkyně je ohromně klidná, takže s klidem prožívala i svůj jiný stav.

A co vy?
Já ne! Já jsem za všech okolností hysterický! Představoval jsem si, že i porod bude probíhat obdobně. Pavla si nepřipouštěla vůbec žádné komplikace, takže jsem v duchu viděl, že budu omdlévat a ona mě ještě při tom bude držet za ruku.

Jak to probíhalo ve skutečnosti?
Nakonec to dopadlo opravdu báječně. Za 3,5 hodiny bylo po všem. Byl to opravdu zážitek! Já jsem od mnoha novopečených tatínků slyšel různé zvěsti, ale dokud to člověk neprožije, tak neví, o čem je řeč. Je hloupost pouštět lidem instruktážní filmy! Je to takové divné, pozorovat při porodu nějakou cizí paní. Ale když jste pak u toho osobně, tak na tom není vůbec nic zvláštního. Právě naopak! Je to úplně přirozené.

Takže jste byl po celou dobu porodu s partnerkou…
Ano. A legrace byla, že jsme ten den šli jenom na kontrolu. Normálně jsme přijeli nalehko tramvají do Podolí. Měli jsme mít termín asi až za 10 dní. V ordinaci nám řekli, že je vše v pořádku a že se během pár dnů můžeme těšit na miminko. Pak jsme si zašli na oběd. Jedli jsme, ale Pavluše byla celá nesvá. "A mně to nějak nedá, já bych se tam radši vrátila," říkala. Zavtipkoval jsem: "Jsme tady, tak už to sfoukneme." A taky se to stalo! Jsem rád, že to takhle dopadlo. Když jsem slyšel ty zkazky o dvanáctihodinových porodech…

To bylo opravdu dokonale načasované!
V té době jsem zrovna hodně točil a bál jsem se, že to na Pavlu přijde zrovna během natáčení a že to prošvihnu. Nakonec to krásně vyšlo, když jsem měl den volna. A přesně v pátek třináctého.

Pro vás je to tedy šťastné datum… Bylo vám jedno, jestli se narodí syn, nebo dcera?
Ano, prostě jsem chtěl miminko. Většina přátel v mém věku je bezdětných, nebo naopak už mají třeba druhé dítě. A když jsem ta jejich miminka viděl, tak už to na mě přišlo. Ale je pravda, že k tomu člověk musí dospět. Před čtyřmi lety bych to ještě zarputile odmítal a tvrdil, že děti smrdí a prdí.

Když už jste u toho, zvládáte Vojtíška sám přebalit a postarat se o něj?
Ze začátku měl náš chlapeček jen 3 kila, proto jsem se ho trochu bál vzít do náruče. Teď už se tolik nebojím, ale je pravda, že ho mám občas plné ruce. Pomáhám koupat a plínku už taky zvládnu. Ale když je pokakaný od hlavy až k patě…

Neděláte to rád…
Ale ano, z nejhoršího ho dostanu, ale ty jemné věci raději nechávám na partnerce.

Přemýšleli jste už nad tím, že byste pořídili Vojtíškovi sourozence?
Já klidně hned. Já jsem v pohodě. (smích…) Ale vážně. Máme sice nový hezký byt, jenže malinký. Se dvěma dětmi by to ještě šlo, ale kdyby to byla dvojčátka, která v rodině máme, protože přítelkyně je z dvojčat, tak bychom museli bydlení řešit. Velkou rodinu ale určitě chceme, protože jsme oba ze tří dětí. Vůbec nechápu některé svoje dobře situované kamarády, kteří o děti vůbec nestojí. Já to mám naopak. Kdybych nemusel řešit peníze, vůbec bych nad tím nepřemýšlel.

Budete se snažit být při výchově přísný?
Zatím jsem jen teoretik, ale naprosto přesně vím, jak bych vychovával cizí děti. Uvidíme, jak to pak bude fungovat u mě. Myslím, že je důležité vychovávat děti k důslednosti. V žádném případě ale na děti nechci řvát nebo je bít. To stejně není nic platné.

Výchovné pohlavky tedy v oblibě nemáte…
Mně dal tatínek za celý život asi jen jeden. Druhý už nemusel. Stačilo pak, aby jen zvedl ruku a já měl takový vítr, že jsem udělal všechno, co chtěl. V soustavném řezání to opravdu není.

Dělal jste v dětství nějaké rošťárny?
Vůbec. Nikdy jsem nešel ani za školu. Bylo to hrozné, ale učitelky mě milovaly. Stačilo mi říci: "Míšo, tady se posadíš a napíšeš slohovou práci." A Míša seděl a psal. Žádnou lumpárnu jsem nikdy nevyvedl a zpětně jsem toho trochu litoval.

V tom případě je trochu zvláštní, že jste si zvolil zrovna herectví, které vyhledávají spíše divoké a rozervané nátury…
Šel jsem tam asi právě proto, abych přestal být tím ťunťou. Ze začátku jsem nevěděl, jak na to, ale tohle mi přišlo dobré. První rok na škole jsem dostával pěknou sodu. Prostě jsem neuměl být tím chlapem a pořádně bouchnout pěstí do stolu. Byl jsem taková květinka. Nakonec jsem se ale vzepnul.

Nelitoval jste někdy svojí volby?
Herectví je nádherná profese, ale těžká. Chvíli jste nahoře, chvíli zase dole, a pokud chcete zabezpečit rodinu, je to trochu problém. Divadlem se opravdu neuživíte. Navíc – já jsem netrpělivý a snadno házím flintu do žita. A občas se zkouší nová věc a mně to nejde a nejde. A to je právě ono. Ve chvíli, kdy zkoušíte novou roli, jste zase na začátku. Musíte si najít novou polohu a cestu. A to je krásné, ale i strašné zároveň. A těžké je to i se sebevědomím. Nesmíte ho mít moc, nesmíte být nafoukaný, protože je dobré nechat si poradit. Na druhou stranu si ale nesmíte říkat, že nic neumíte. Prostě to není žádná prča!

Autor: Alena Dušková
Související články