Čím se vlastně po odchodu z Novy zabýváte? Věnujete se pořád moderování?
Ano. Dělám všechno, co jsem dělala mimo televizi i předtím. Každý týden teď mám různé akce, které moderuji, takže se pracovně nenudím. Mám i nějaké nabídky, ale protože právě probíhají jednání, nechci a ani nemůžu o tom mluvit.

Nechcete nějak komentovat svůj odchod z Novy?
Ne, já to nemám zapotřebí. Lidi, kteří mě neznají, stejně neuvěří tomu, co se jim budu snažit říkat. Nemá smysl přesvědčovat je o pravdě. Ať si všichni myslí, co chtějí.

Takže přes odchod ze zpravodajství jste se už přenesla.
Ale já jsem se ani neměla přes co přenést! To je prostě život. A já jsem nikdy nepředpokládala, že budu nadosmrti v televizi uvádět zprávy. Člověk prostě musí mít reálný přístup k životu, a navíc – já mám změny ráda a mám ráda objevování nových věcí, i co se týče práce. Nastal ideální čas na změnu a myslím, že to tak má být.

Zůstanete u médií, nebo přemýšlíte o tom, že úplně změníte směr své působnosti?
Skutečně přemýšlím o tom, že ten směr úplně změním, ale samozřejmě je otázkou, jak to všechno vyplyne. Uvidíme!

A neplánujete třeba, že se usadíte a založíte rodinu?
Máme dva psy, kteří jsou jako naše děti. A můj brácha má dětí hodně – už tři, takže dětí mám nablízku dost… Ale vážně, necháváme tomu volný průběh. Co bude, to bude. To si příroda a život zařídí sám. Žádné velké plány proto v tomto směru nemáme.

A nestresuje vás někdy tlukot biologických hodin?
Ne. Já jsem teď nedávno četla krásný článek o Zitě Kabátové, která měla svého prvního a jediného syna někdy ve 45 letech a byla úplně v pohodě. Samozřejmě, že to není normální věk pro první porod, ale je vidět, že když je člověk zdravý a v pohodě, jde to i ve vyšším věku. A kdyby to nešlo, tak jsou i jiné možnosti. Co se má stát, to se stane, a tak to prostě bude! Nad tím s manželem vůbec nehloubáme. V tomto ohledu máme k životu oba stejný přístup.

To je fajn, že se shodujete. A jak jste vlastně spolu dlouho?
V červnu jsme měli sedmileté výročí svatby, ale jinak jsme spolu přesně deset let. To už nás na sobě těžko něco překvapí. Myslím, že je to ideální doba, protože si člověk už zvykl na všechny drobnosti, které mu lezly na nervy. Ideálního partnera, který by dělal přesně to, co vy chcete a co si představujete, totiž nikdy nenajdete. Tak to v životě nechodí.

Takže jste ve stadiu klidu a harmonie…
Ano, nastala ideální doba, kdy jsme pochopili, že nemá smysl snažit se toho druhého předělat, protože to prostě nejde. Můžete se snažit předělat malé dítě, snažit se ho vychovat k lepšímu obrazu, ale 30 – 40letého člověka už těžko změníte. Buď s ním chcete žít, nebo s ním z nějakého důvodu žít nechcete nebo nemůžete, a pak je nejvyšší čas to řešit. A nejlepší je to vyřešit, než se ti dva vezmou, protože pak to jenom přináší spoustu potíží a tahanic o peníze, o děti a podobně. Myslím, že u nás je teď skutečně ideální doba, která bude přinášet už jenom samá pozitiva.

Měl manžel nějaký zlozvyk, který vás opravdu hodně rozčiloval?
Nevím, taková klasická věc je třeba pohazování ponožek po podlaze. Ale to si člověk časem řekne: "Dobře, tak mě to sice úplně pekelně rozčiluje, ale svět se z toho nezboří a neumřeme kvůli tomu. Prostě se nedá nic dělat." Jsou to ale opravdu jen takové hlouposti, nic zásadního.
Většinou se třeba lidi dost hádají, když staví nebo zařizují dům a zjistí, že mají rozdílný vkus. A i to u nás proběhlo naštěstí úplně bezvadně. Skoro na všem jsme se naprosto shodli, a když se vyskytlo něco, na co jsme měli trochu jiný názor, tak jsme si udělali hlasování.

Takže uplatňujete v manželství demokratický přístup…
Sice se zdá, že hlasování jeden na jednoho nemá řešení, ale my jsme si udělali takové losovací papírky a jeden papírek byl za dva hlasy a druhý jen za jeden. Nejprve jsme losovali, kdo bude mít dva hlasy, a pak teprve jsme hlasovali, co vyhraje. A když jsme vylosovali to moje, tak jsme se nakonec stejně dohodli, že bude lepší udělat to, co navrhuje Tomáš. Takže tímto demokratickým způsobem jsme to vyřešili.

Vím, že milujete sport a zkoušíte i různé adrenalinové disciplíny. Co vás právě baví nejvíc?
Adrenalinové sporty jsem opravdu dělala, ale postupem času to omezuji, protože jednak člověk stárne, a pak mám taky problémy s kolenem, které jsem si zničila při snowboardingu. Je ale pravda, že jsem vyzkoušela spoustu věcí. Hrozně mě bavilo jezdit na motokárách a pak taky motoskiering – to se jezdí v zimě a vypadá to tak, že jste na lyžích zapřáhnutá za motorku. Je to bezvadné, ale hodně fyzicky náročné, ačkoli se to na první pohled nezdá. Je ale těžké udržet balanc a občas se musí člověk i přitáhnout a povolit rukama. Zkoušela jsem také seskok padákem, jezdila jsem hodně na kolečkových bruslích. A v létě pravidelně jezdíme s manželem na jachtu – respektive spíš na jaře a na podzim, protože to jsou lepší podmínky. Takže jsem sportovní disciplíny omezila na tyto věci, ale jinak jsem toho dělala opravdu spoustu.

Je něco, na co byste si netroufla?
Určitě bych se nepotápěla a neskákala bych bungee-jumping – z toho mám hrůzu, protože je dost nehod a hodně záleží na tom, jak zkušená obsluha u bungee-jumpingu je. Určitě jsou místa, kde to dělají spolehlivě a profesionálně, ale já je neznám. A představa, že si rozbiju hlavu a už to nikdo nedá dohromady, je hrozná.

Kvůli jachtingu hodně cestujete k moři. Lákají vás v zahraničí i jiná místa?
Ráda bych procestovala Švédsko. Ale abych se pekla někde v šíleném vedru, to mě neláká. Ani mě moc neláká exotika. Měla jsem sen podívat se do Afriky, ale to bylo to jediné. Strašně ráda bych se podívala na pravé africké safari, jenže vím, že už dávno to není to pravé a nefalšované safari, takže si to spíš nechám jako sen.

A co současný trend, kdy všichni jezdí do Thajska a Indie? To vás nepřitahuje?
Určitě jsou to krásné země, ale z mého pohledu nesou natolik velkou míru rizika, že se mi ho nevyplatí podstupovat. I za cenu toho, že neuvidím nějaké úžasné památky. Znám pár lidí, kteří na místě onemocněli nějakou vážnou nemocí a dokonce jim šlo i o život. Za to, abych se několik měsíců po návratu léčila, nebo si přivezla nějaké trvalé postižení, mi to opravdu nestojí. Připravila bych se tak o spoustu možností, které chci ještě prožít a vyzkoušet.

Bojíte se kvůli trvalé nemohoucnosti také stáří?
Přibývající věk mě neděsí, ale hrozné je, když vám hlava slouží, ale tělo už nemůže. To je strašné! I proto se snažím pravidelně sportovat a dodržovat zdravou životosprávu, abych ho oddálila. Myslím si, že opravdu pomáhá, když člověk něco dělá, když se pořád zaměstnává psychicky i fyzicky. Musíme doufat!