Možná i proto se Olga Lounová moc nepodobá protivné Patrícii, kterou hraje v seriálu "Ošklivka Katka".

Psalo se o vás, že jste byla poslední, kdo mluvil se zesnulým Karlem Svobodou. Je to pravda?
Ano, mluvila jsem s ním v onen osudný den, ale zda jsem byla poslední, to určitě ne. Vždyť přece mluvil se svou ženou Vendulou a kdo ví, s kým ještě.

Co bylo důvodem rozhovoru?
Chtěla jsem psát o Karlu Svobodovi absolventskou práci. Byl fenoménem a jako jeden z mála Čechů sklízel úspěchy doma i v zahraničí. Byl osobou, která se nikdy nezastavila. Stále šel dopředu. Byla by to velmi zajímavá podívaná, sledovat ho při práci a při psaní. Jeho přístup byl na úplně jiné úrovni než bývá zvykem. My Češi totiž býváme značně laxní. Řekneme si: "Dáme si kafíčko nebo pivečko a pak něco zkusíme." Karel to měl naopak, nejprve u něj byla práce, pak odpočinek. Líbilo se mi, že měl všechno promyšlené dopředu a do detailu. Měl svoji vizi a za ní si šel. Chtěla jsem jeho styl práce přiblížit lidem. Určitě by to za to stálo, škoda!

Cítila jste při hovoru něco podivného?
Necítila, a právě to bylo zvláštní! Když spáchal sebevraždu, byla jsem překvapená stejně jako všichni ostatní. V době, kdy jsem mu volala, právě seděl u piana a skládal. Snad se jen chvíli rozčiloval, že mu nejde spustit něco na počítači. Jinak se mi ale zdálo, že je úplně v pohodě. Prostě člověk, který sedí u piana a skládá. Jak by mohlo někoho napadnout, že půjde a něco si udělá?

To je právě takové zvláštní…
I spousta dalších lidí později potvrdila, že se choval úplně normálně. Občas na něm ale byly propady nálad znát. Zadumanější byl ale více v jiných dnech.

Proč se o vás psalo jako o Karlově poslední milence?
To se právě odráží od toho, že jsem s ním mluvila v den, kdy se zastřelil. Mně je to ale celkem jedno. Je mi ctí, že jsem mohla Karla Svobodu potkat. A že jsem s ním spojovaná? Myslím, že normální člověk si udělá svůj vlastní obraz a nebude usuzovat jen z toho, co si někdo vymyslí a napíše. Kdyby byl o 30 let mladší, možná by po mně vyjel, ale přišlo mi, že ve svém věku už na to tak úplně nemyslel. Nejvíce času mu zabíral Golem a rodina.

Kolikrát jste se spolu vlastně setkali?
To se ani nedá spočítat. Nepamatuji si to tak přesně. Dělali jsme na Golemovi, proto jsme jezdili točit do studia v Jevanech demo nahrávky, vždycky se nás tam ale sešlo několik. Navíc chodil do divadla na zkoušky.

Znáte i jeho ženu Vendulu?
Taky. Chodila za Karlem s Kubíkem do studia.

Jak vnímáte mediální kolotoč, který se kolem ní rozpoutal?
Měla a stále to má hrozně těžké, média ji dostala do svízelné situace. Mám kamarádku, které po rozchodu bývalý partner vyhrožoval, že si něco udělá. Jenže i kdyby se tak stalo, nikdy by za to ta holka přece nemohla! Bylo by to rozhodnutí jejího partnera. Pokud se tak Karel rozhodl, nic s tím nemohla udělat. To, co kolem téhle kauzy proběhlo, byla na ní trochu podpásovka. Myslím si ale, že Vendula je hodně silná žena a zvládne to. Má takovou vlastnost, že čím více ran dostane, tím je silnější. Určitě je ale uzavřenější vůči světu, což chápu. Nikdo prostě neví, jak to bylo…a nikomu do toho nic není.

A jaký pocit jste měla z jejich manželství vy?
Zdálo se mi, že bylo normální, chovali se k sobě hezky a když třeba neměli náladu, tu a tam na sebe vyjeli. Myslím, že je hodně bavilo provokovat z legrace jeden druhého. Prostě normální pár… Doufám, že už bude mít Vendula klid. Zažila si toho opravdu hodně… Občas jsme spolu v kontaktu a já věřím, že už jí bude dobře.

Pracujete na nějakém charitativním projektu?
Zatím ne, ale chtěla bych ji oslovit. I já se věnuji charitě, takže jsem tomu otevřená. Moc ráda bych pro ni pracovala, protože Kapka naděje je jedna z nejúspěšnějších nadací u nás. A každá koruna pro nemocné děti je dobrá!

I vy sama pomáháte, adoptovala jste afrického chlapce. Kolik je mu let?
Sedm. Chlapečka máme už rok a něco a chtěla bych adoptovat ještě jedno dítě. Určitě holku kolem 12 – 13 let. Nejvíce si totiž lidé berou malé kluky mezi 2 – 3 lety, ti starší už nemají na adopci příliš šancí. Nejraději bych jich adoptovala třeba tisíc, ale momentálně mi to bohužel finance neumožňují. Nejlepší by bylo si jich alespoň pár odvézt rovnou domů.

V šoubyznysu nepůsobíte tak dlouho. Jak jste se do tohoto světa propracovala?
Vlastně ani nevím. Bylo to takové pozvolné a žádný obrovský zlom jsem nezažila. Od malička se věnuji muzice a na vysoké škole jsem začala chodit na komparsy. Tam jsem se seznámila s nějakými lidmi. A znáte to – kamarád zná kamaráda… Tak se to pomaličku rozjíždělo. Také jsem získala roličku v libereckém divadle. Do toho už jsem měla kapelu a objížděla kluby po republice. Po vysoké jsem zvládla přijímačky na konzervatoř a právě tam přišla první větší šance ukázat, co umím – hlavní role v muzikálu Olza od Leška Wronky. Dalším zlomem byl možná Golem.

Bylo to tedy pozvolné…
Musela jsem se skutečně vypracovat sama – krok po kroku. A hlavně jsem dostala super radu: "Dělej více projektů a neupínej se jen k jednomu.“"Zkusila jsem si spoustu věcí a tím se hodně naučila. Byla to ale náročná cesta. A stále je, to mi věřte! Nejlepší na tom všem je, že se teď můžu živit tím, co mě baví.

Což je i vaše kapela Blind Angie. Vím, že se chcete propracovat na evropskou úroveň. Myslíte si, že je to reálné?
Myslím, že reálná šance je. Podle mne je problémem mnohých velmi šikovných českých umělců, že své pokusy brzy vzdají. Já jsem začala trochu pozdě – až ve 22 letech, mladší mají daleko větší šance, ale stejně se nevzdám. Důležitou roli samozřejmě také hraje štěstí a náhoda, ale příležitost máme konečně všichni. Spolupracuji teď s jednou evropskou produkční společností, která o mne po X-faktoru projevila zájem, tak se to zatím rýsuje docela slibně. Uvidíme!

K roli Patricie vám také pomohl X-faktor?
Tak to ne. Uspěla jsem v několikakolovém konkurzu. Později jsem se od pana režiséra dozvěděla, že jakmile jsem vpadla do dveří, už tušil, že má Patricii. Bylo to pro mne neuvěřitelné, protože se mi to nikdy předtím nestalo. Naopak – vždycky jsem měla malou sebedůvěru. Nikdy jsem nevěřila, že někomu padnu do oka na první pohled. Stejně jsem ale musela dokázat během několika kamerových zkoušek, že tak náročnou roli zvládnu.

Máte docela frmol. Stíháte kromě kapely a hraní ještě něco jiného?
Moc ne. Když mám ale více času, jedu za našima. Adoptovali malého kluka – bráchu. Jmenuje se Daneček. A do toho mamuška ještě otěhotněla, takže mám i malou sestru. V červnu jí byl rok a říkáme jí Eliška. S rodiči bydlí také sestra, které je dvacet, a taky hraje v seriálu "Ošklivka Katka" modelku Ilonku.

Kolik let je vaší mamince?
Mamince teď bude 46. Ale naši to zvládají úplně úžasně. Úplně se rozářili a získali takovou novou energii. Vzpomínám si, že když si přivezli Danečka z nemocnice domů, všechny kytky doma rozkvetly. Ale dočista všechny, opravdu! Neuvěřitelné! Daneček vnesl do domu radost.

A co vy a vlastní děti?
Samozřejmě, že je chci. Vím, že se může stát cokoli, ale modlím se, aby jednou byly. Teď ale ještě ne. Vždyť já sama jsem zatím pořád trošku dítě. Neustále si připadám jako holčička, která si hraje občas jako puberťačka. Konečně jsem se dostala k věcem, které jsem si vždy přála dělat a tím, jak jsem toho plná, je prožívám naplno a snažím se je dotáhnout do konce. Bez tak obrovského závazku můžu ještě hodně věcí vykonat a hodně pomoci. Nebylo by rozumné, mít teď miminko. Nebylo by to tak, jak bych si to přála. Jednou bych ale chtěla být 100% máma.