Jana Blochová - Macková: Muži se děsí stáří | Pro ženy | Blesk.cz

Jana Blochová - Macková: Muži se děsí stáří

8. července 2008 | 10:19

Krásná, elegantní, jemná a sečtělá – přesně tak na mne působila Jana Bloch – Macková. Téměř dokonalá žena. Proto lze jen těžko pochopit, proč má takovou smůlu na muže. S manželem Miroslavem Mackem, kvůli kterému se před lety vrátila ze Švýcarska, se právě rozvádí.

Po manželově aféře s milenkou se rozvádíte. Myslíte si, že vlivní muži vůbec dokážou být někdy věrní?
Při vaší otázce mne hned napadlo, že to zní trošičku tak, jako kdyby vlivní, bohatí či známí muži měli jiná práva než ti ostatní.

Oni spíš mají jiné možnosti…
V podstatě bychom mohli říci, že ti "chudáci" vlivní muži jsou neustále vystavováni atakům a svodům. Na druhé straně by ale měl být vlivný, slavný a bohatý muž i nějakým vzorem, protože něco dokázal a má nějaké cíle, ke kterým došel. Mně k nim tak docela nepasuje, že se nakonec ukážou jako neskuteční slaboši, kteří naletí první zlatokopce, o kterou zakopnou. Protože se to ale tak často stává, obávám se, že to něco o jejich charakteru vypovídá – a bohužel nic moc líbivého!

Chtějí si tak polechtat své ego?
Obávám se, že to bude trochu komplikovanější. Pokud muže rozdělíte na skupiny, zjistíte, že nejslabší a nejnáchylnější k této infekci je skupina stárnoucích vlivných, slavných a bohatých mužů. U nich je to jednoznačně strach před vlastním stářím. Myslí si, že ho tak trošku odsunou, což je hloupost. Neomládnou ani o vteřinu. Naopak – myslím si, že snaha držet krok s mladšími slečnami je někdy stojí další roky života.

Touží si tedy zajistit nesmrtelnost…
Ano. Konzultovala jsem to s jedním odborníkem, a ten mi řekl, že je to strach ze smrti. Možná by se dalo říci, že čím náchylnější je stárnoucí pán na mladé slečny, tím méně je schopen smířit se s vlastním stárnutím. Přitom by si tito pánové mohli položit jednoduchou otázku: Jestlipak by kolem nich vznikala taková tlačenice mladých slečen, kdyby byli bez peněz, seděli někde v paneláku o dvou pokojích, měli před domem starou škodovku a žili z důchodu? Mám takový dojem, že by tam nebyla ani noha.

Byla pro vás tato infekční nevěra, kterou byl nakažen i váš manžel, neodpustitelná?
Tento jev je nejprve nutné trochu rozlišit – je nevěra a nevěra. Nevěra, která vznikne z momentálního úletu, se nedá hodnotit stejně jako dlouholetá nevěra, doprovázená notorickým lhaním a podváděním všeho druhu. To je potom o něčem jiném. A taková, myslím, odpustitelná není. Jsou to dvě rozdílné věci, ačkoli určitě bolí vždycky. Ta první může bolet u srdce, ale ta druhá bolí i ducha, a to jsou pak nenávratné změny ve vztazích.

Mnoho žen přesto nevěry překoná…
Jste o tom přesvědčená? Je otázka, jestli ji překonají skutečně v sobě, nebo se jen tak tváří – kvůli dětem nebo kvůli tomu, že jsou na muži absolutně finančně závislé, či z toho důvodu, že nemají odvahu začínat znovu. Ve mně tato představa opravdu vzbuzuje strašný smutek. Nechtěla bych tak nikdy skončit! A je to možná špatný zvyk, že se to tady omlouvá tím, že muži tací prostě jsou. A muži toho samozřejmě využívají a zneužívají, čím více jim ženy tolerují, tím více si budou dovolovat. Pro uchování vlastní sebeúcty je ale někdy nutné umět říci "ne".

Sebeúctu jste si musela uchránit i před prvním manželem. Bral drogy a zakusila jste i domácí násilí. Dostala jste se i vy do podobné situace jako týrané ženy, které nedokážou ze vztahu včas odejít? Proč tomu tak vlastně je?
On je totiž velký rozdíl mezi teorií a praxí. Když někdo o takových případech slyší, pomyslí si: Proč se hned nesebrala a neodešla? V praxi to ale vypadá tak, že nejdříve jen zíráte a seznamujete se se skutečností, že se s vaším partnerem stalo něco, na co nemáte vůbec žádný vliv.

Jaká je další fáze?
Ve druhé fázi si člověk říká: No, snad ještě nějaký vliv mám. Vždyť to s ním myslím dobře! Pak ale přijde sisyfovský boj – zkoušíte pomoci, ale díky tomu se pro tuto osobu stanete naprostým nepřítelem číslo jedna, a potom buď odejdete a přežijete to, nebo to může skončit velmi tragicky. Nejhorší situace je, když ženy rezignují a zůstanou, vzdají sebe, svůj vlastní život, svou budoucnost. Nezažila jsem nikoho, kdo si v první fázi sbalil kufry a odešel. To spíš až ve druhé fázi, kdy člověk zjistí, že jeho pomoc není žádaná a chtěná, ale naopak obtěžuje a je důvodem k různým agresím.

Proč vlastně váš bývalý manžel drogy bral?
Samozřejmě jsem se snažila získat nějakou validní odpověď, ale nešlo to! Většinou se dozvíte, že to je jen pro zábavu a že to má pod kontrolou. Na to odpovídají všichni stejně. Pravý důvod ale z takto postižených lidí nedostanete. Myslím, že ho často neznají ani oni sami. Proto jsem se vždycky usmívala nad dojemnými historkami, jak vzali drogu jen jednou a propadli tomu, protože na ně byli doma zlí, pocházeli z rozháraného manželství a nad dalšímími neskutečnými klišé. Spousta lidí k tomu přišla zkrátka z rozmaru, nudy, z přemíry špatně nasměrované energie, z frajerství a podobně. Žádná hloubka za tím není, spíš placatost, mělkost a povrchnost.

Jak to s ním dopadlo?
To nevím, po našem rozvodu jsem ho ztratila naprosto z dohledu. Na konci to byl úplně jiný člověk než ten, kterého jsem kdysi dávno poznala. Prostě skončil na nějakém jiném břehu, kam jsem ho nebyla schopná a ani nechtěla následovat.

Žila jste s ním ve Švýcarsku. Proč jste se před lety rozhodla emigrovat?
Odchod z Československa byl ovlivněn mým tehdejším vztahem, který se samozřejmě nepovedl a v té daleké cizině skončil. Dneska říkám, že jsem vlastně odešla z blbosti, ale že se z toho nakonec vyklubala dobrá věc. Ovšem nebylo to zcela mojí zásluhou, ale spíš přibývajícím věkem a tím, co se člověk naučil. Protože, když vás mrsknou do vody, tak se naučíte plavat, nic jiného vám nezbude.

Plavat se vám podařilo. Byla jste odvážná a pustila se do podnikání v oboru spaloven a spalování odpadu …
Odvážná? Podívejte se, ať děláte cokoli – a nezáleží na tom, jestli stavíte spalovny a vyrábíte je, nebo jestli šijete šaty – je to vždycky stejné. Člověk musí dělat svou práci se zápalem, s vervou a ne občas. Chce to jistou kontinuitu a samozřejmě také trochu štěstí, protože bez něj se nic nepořídí. Někdy je důležitá také náhoda, protože já jsem se tenkrát k tomuto oboru dostala skutečně úplnou náhodou!

Autor: Alena Dušková