3 nej Evy Hurychové:

Nejúčinnější relax: Poslech hudby.
Nejvoňavější květina: Luční květy.
Nejoblíbenější kniha: Literatura o ezoterice.

Víc než osm let jste byla obětí domácího násilí. Až donedávna jste to tiše trpěla. Kdy nastal zlom a rozhodla jste se, že dáte svým deníkům knižní podobu?
Deníky jsem si začala psát, protože jsem o své situaci nebyla schopná mluvit. A tak jsem se svěřovala alespoň listům papíru (svého deníku). Když jsem dopsala první sešit o svém trápení, řekla jsem si, že další už určitě psát nebudu. Když jsem dopsala druhý, pomyslela jsem si, že byl jistě poslední. A když jsem zaplnila i třetí, už jsem si psala poznámky na cáry papíru. Rozhodla jsem se vydat knihu, abych ženám ukázala, že nejsou samy, a dodala jim odvahu. Je důležité, aby se o této problematice mluvilo, neboť mlčení nic nevyřeší.

Za Jiřího Mošnera jste se provdala z čisté lásky. Kdy se milující manžel začal měnit v tyrana?
Nepřátelské postoje, zvlášť náladovost a prchlivost, se u něho začaly projevovat ještě před svatbou. Postupně se to stupňovalo a pokaždé to vyvrcholilo do nepříjemných záležitostí. Šlo hlavně o to, že pokud jsme se na něčem dohodli, nikdy to nesplnil. A když jsem mu to připomněla, místo vysvětlení na mne začal útočit. Ze začátku jsem na to nebrala ohled, nechtěla jsem zničit náš vztah. Myslela jsem si, že se mi to podaří překlenout, že se to zlepší a po svatbě bude jiný. V koutku duše jsem si přála, aby se to s příchodem dětí změnilo. Byla jsem zamilovaná a od začátku jsem si myslela, že on je ten, pro kterého jsem se narodila. Byla to obrovská chyba. Když se ve vztahu jednou projeví násilí, už se to jenom stupňuje. Ženy by neměly tolerovat ani jednu facku.

Kolik jste jich tolerovala vy?
V mém případě fyzických útoků mnoho nebylo. Jeden se stal před svatbou, další přišel po několika letech, když bylo našim dvojčátkům šest let a on mi dal před nimi pěstí do tváře. Hned po tomto incidentu k nám přišla učitelka angličtiny, která Jiřího doučovala, a děti jí to pověděly. On se tvářil, jako že se nic nestalo. Naposledy se mě dotkl před čtyřmi lety. Úderem mi zasáhl krční tepnu, musela jsem vyhledat lékařskou pomoc. Především jsem ale čelila neustálým výhrůžkám a psychickému týrání. Nedá se říct, jestli je horší psychické, anebo fyzické týrání. Rána na těle se vám zahojí, ale rána na duši zůstane navždy. Kdo byl v životě týraný, ví, o čem mluvím. Na to se nedá zapomenout.

Po narození holčiček se nic nezměnilo, právě naopak. Toužili jste po potomcích oba dva?
Ano, děti jsme chtěli. V očích dcer chtěl vytvořit dojem nejlepšího otce. Nikdy od nich nic nechtěl. Když jsem od nich vyžadovala, aby si udělaly úkoly, uklidily pokoj, nejprve se naučily, a až potom se věnovaly hrám, on šel vždy proti mně. Vytýkal mi před nimi, že je omezuji. A je jasné, že si děti vybraly, co jim nejvíce vyhovovalo, takže mě jako matku neposlouchaly.

Prožili jste v manželství vůbec pěkné chvíle, nebo jste byla neustále ve stresu?
Měl různé výkyvy nálad. Když v amoku roztřískal nádobí v kuchyni, druhý den se mi s kyticí květin omlouval a snažil se dát věci do pořádku. Já jsem mu odpustila, a to je zásadní problém obětí. Když oběť začne tolerovat a odpouštět, vždycky pak následuje něco horšího.Tyran zkouší stále víc. Nechtěla jsem kvůli dětem rozvracet rodinu a v konečném důsledku jsem neměla ani kam jít. Neměla jsem peníze, protože jsem se starala o děti a nikde jsem nepracovala. Žili jsme z manželova příjmu. A když je člověk v podobné situaci, začne násilí tolerovat, a je z toho jeden velký začarovaný kruh, ze kterého téměř není úniku.

Kdy jste o svém trápení dokázala povědět rodičům?
Dlouho jsem o tom nikomu neřekla, bylo to těžké. Styděla jsem se, bála jsem se, co se stane, až se to agresor dozví. U oběti vznikne tzv. syndrom týrané ženy, která ztratí sebedůvěru, půdu pod nohama. Kdo to nezažil na vlastní kůži, těžko to pochopí. Nejdříve jsem o tom po čase mluvila s kamarádkami, kterým jsem stále slibovala, že už s tím něco udělám, ale nikdy jsem nic nepodnikla. Otec byl nemocný, takže jsem ho tím nechtěla zatěžovat. Umřel před pěti lety a jsem velmi ráda, že se o tom nedozvěděl. Rok po jeho smrti jsem se s tím svěřila mámě.

Kdy přetekla poslední kapka a vy jste sebrala odvahu nahlásit to policii?
Bylo to v říjnu před třemi roky, když se dcery připravovaly do školy a manžel je rozptyloval. Prosila jsem ho, aby je nechal na pokoji, ale on začal být agresivní. Chtěla jsem zavolat policii, ale on vytrhl šňůru od telefonu ze zásuvky. A aby toho nebylo málo, dostala jsem pořádný úder pěstí do krční tepny. Nakonec se mi podařilo utéct do koupelny, kde jsme měli také telefon, a zavolala jsem 158. Předtím jsem ho na svoji obranu ještě kousla do ruky a on to použil proti mně, že já jsem ten útočník. Jeho počin vyšetřila policie jako přestupek a já jsem odešla na lékařské vyšetření. Kdybych ten úder dostala od profesionála, nemusela jsem ho přežít. Kromě jiného mi manžel všechno sebral – auto i mobilní telefon – doma zablokoval televizor i pevnou linku a nedával mi žádné peníze. S dětmi neustále manipuloval a řekl mi, že mám vypadnout z domu. Bylo to otřesné.

Po několikaletém utrpení jste se konečně vymanila z rukou tyrana. Děti byly svěřeny do vaší péče a pár měsíců jste rozvedená. Jaká je nyní situace?
Jelikož mě Jiří před čtyřmi roky odtrhl od společných peněz, je povinen platit výživné nejen na děti, ale i na mne. Neplní to, a proto na něho byla podaná exekuce. Žije u přítelkyně, chodí za dětmi a říká jim, jakou mají hroznou matku. Nejhorší je, že stále bydlíme ve stejném domě. Já mám svůj koutek v jedné místnosti a žiji jenom tam. Dům chci prodat a rozdělit si majetek, ale on s tím nesouhlasí. Nemám prostředky na to, abych si mohla zajistit bydlení a zařídit nový život.

Odrazilo se napětí a týrání v rodině i na dcerách?
Myslím, že s tím se nedokážou vyrovnat ani ony, ani já. Až budou starší a získají zkušenosti, budou situaci vidět jinak. Zjistí, co jejich otec páchal na mně, a uvědomí si, že se partner ke své ženě takto chovat nemůže.

Momentálně vás nejvíce zaměstnává pomoc týraným ženám. Založila jste Evinu schránku, kde vám ženy píšou své příběhy.
Důležité je, aby oběti někdo vyslechl a poradil jim. Snažím se je povzbudit. Obrátili se na mne i dva muži a jejich osudy naštěstí skončily dobře. Pomohla jsem jim. Těší mě, že mi lidé věří. Stanovila jsem si cíl, že jen co mi budou stačit síly, vynasnažím se dostat mezi politiky a hledat cestičky, jak změnit legislativu.