Lucie Bílá: Jsem jako Němcová! | Pro ženy | Blesk.cz

Lucie Bílá: Jsem jako Němcová!

26. června 2008 | 14:02

Po příjezdu do Otvovic nezvonit! Tak zněl první pokyn před rozhovorem. Když jsem v devět ráno dorazila na místo, došlo mi proč. Oba Lucčini kluci ještě spali. Manžel Vašek se totiž v noci vrátil ze zahraničí a Filip byl nemocný. Ranní návštěva byla ale příjemná. Vždyť komu se poštěstí dostat snídani přímo od Zlaté slavice?

Letošní rok vám přinesl hodně úspěchů. Je pro vás důležité držet se na vrcholu a být vidět?
Kdybych mohla, tak bych jednoho krásného slunečného dne dala Slavíka všem, kteří dělají práci se stejným nadšením jako já. A pak bych všechny ceny zatrhla. Kdybych žádnou cenu nedostala, nedovolila bych si takhle mluvit, protože by to vypadalo, že nadávám, jelikož ještě žádnou cenu nemám. Podle mne se ale umění měřit nedá. Co je to vrchol? Podle mne je na vrcholu Hana Hegerová, a přitom nikdy Slavicí nebyla.

Po cenách tedy zrovna neprahnete…
Ceny jsou spíše hra pro fanoušky. A právě s úcty k nim budu vždy na předávání chodit, i když budu dvacátá nebo stá. Předávání cen se už ale účastním bez očekávání, svůj svět už jsem si vydobyla. Můžu zpívat, hrát a dělat věci, které mě baví.

Nedávno jste měli premiéru muzikálu Němcová. Kritiky nebyly úplně příznivé. Jaký z toho máte pocit?
Tak zlé to určitě není. Kritici mají těžkou úlohu, musí za každou cenu něco najít. A zvláště od některých jsem ani nikdy chválu neslyšela. Musí to mít hodně těžké. To já jsem optimističtější. Vždycky se snažím najít to hezké. Je ale pravda, že by si člověk občas přál slyšet potvrzení, že jde správným směrem. V tomto případě to ovšem neplatí! O této hře jsem skutečně přesvědčená, proto mě nechávají veškeré kritiky chladnou. Důležitější je divák.

Prý je hra trochu chaoticky uspořádána…
Myslím, že je to krásné představení, které si musí svého diváka najít. I já mám svoje příznivce i lidi, kteří mě opravdu nemusí, a stejné je to i s touto hrou. A to je dobře, protože jsme nedělali představení, které se bude líbit všem. Buď si ho zamilujete, nebo si k němu musíte cestu najít. Děláme totiž umění, a to nemá žádná pevná pravidla. Umění musí vyvolávat emoce, což u této hry platí. Rozhodně nenechá nikoho chladným!

Hrajete samu Boženu Němcovou. Jak vám role sedla?
Hraje se mi opravdu nádherně. Troufám si říct, že je to jedna z nejkrásnějších rolí, jakou jsem kdy hrála. Navíc mne potkala v době, kdy mám pocit, že už spoustě věcí opravdu rozumím. Ztvárňuji osobnost, která to neměla vůbec jednoduché, bojovala a nenechala se, ačkoli se s ní doba vůbec nemazlila. Měla by to těžké i teď, protože každý člověk, a o to více žena, která vybočuje z řady a je jiná, bývá leckomu trnem v oku.

I vy trochu vybočujete z řady. Je vám ještě něčím blízká?
Božena Němcová měla sedm dětí a jedno jí zemřelo. Chápu, co asi prožívala, proto jako máma hraji tuto scénu hrozně nerada. Je to citlivé i pro mě. Mám jednoho syna a hrozně se o něj bojím. Co je mi rovněž blízké je to, že ona všechno špatné uměla otočit v to hezké. Když se potýkala se ztrátou syna, napsala Babičku. A nedokázala žít bez lásky, v tom jsem stejná.

Vašemu synovi je už 13 let. Hlásí se u něj puberta?
Možná proto, že se na to pořád připravuji, zatím nic nepozoruji. A nebo je to tím, že puberta přichází pozvolna. Zatím, musím to zaťukat na dřevo, je Filip – přestože se mu změnil hlas, mužní a neustále si mailuje se slečnou – pořád citlivý a bezvadný kluk, který registruje, že má mámu a tátu a taky parťáka Vaška. Vím ale, že puberta přijít musí. Já jsem ji měla taky.

Byla to pro vás bouřlivé období?
Bylo to spíš takové období vzdoru, kdy jsem měla pocit, že všechno vím lépe než rodiče. Nakonec jsem se stejně k jejich názorům vrátila, a jestli někomu za něco vděčím, tak právě jim.

Váš manžel Vašek je o 14 let mladší. Pociťujete někdy tento věkový rozdíl?
Vím, že si všichni ze začátku mysleli, že je to taková láska na víkend. Po těch pěti letech, kdy jsme s Vaškem spolu, už ale musí vědět, že je to člověk, který má v mnohém nadhled. Já sama mu někdy nevěřím rok narození, který má uvedený v občance. Má v sobě totiž vyzrálost chlapa, který prošel životem křížem krážem. Je pro mne rytířem, u kterého cítím, že se na něj můžu spolehnout. Ať udělá jakékoli rozhodnutí, stojím za ním, protože mu věřím. Jsem sama překvapená, že jsem potkala muže, kterého jsem hledala. Určitě bych neměnila.

A co Filip. Neměl problém Vaška přijmout?
Venda je s Filipem od jeho osmi let a myslím si, že je to vztah, který můj syn hrozně potřeboval. Filip je vymodlený kluk milovaný tatínkem i dědečkem. Oba by pro něj udělali všechno. Je to dědečkův mazánek, a to není moc výchovné. Venda jde ale spíš po spartánské výchově. Ukazuje Filipovi, jak by se měl chlap chovat. Žádné sedání na klín a pusy na tvář! Žádné kuňkání a mluvení o oktávů výš, ale když něco chceš, tak řekni jasně svůj názor. A když něco řekneš a slíbíš, tak to musíš dodržet. Vašek má v sobě přirozený respekt. Stačí, jen aby se podíval, a Filip už ví, co má udělat.

Nežárlil někdy na Vaška?
Filip byl naopak rád. Když jsem měla období, kdy se mi moc nedařilo, divila byste se, jak to se mnou prožíval. Mně se líbila Filipova první věta, kterou pronesl, když se o Vaškovi dozvěděl. My jsme se totiž snažili nejdříve zjistit, jestli to mezi námi opravdu půjde, než Vaška s Filipem seznámím. Ale pak Filip potkal Vaška úplně náhodou v obýváku, když šel v noci do koupelny, a řekl: "Čau." Vašek přiznal, že se v tu chvíli trochu zastyděl.

Vzal to tedy sportovně…
Ráno, když jsem pak vyprovázela Filipa do školy, pronesl: "Já jsem si říkal, že to nebude jen tak, že se pořád usmíváš. To jsem rád, že ses dala zase na chlapy." Já jsem mu totiž před tím říkala: "Filípku, musíme se srovnat s tím, že budeme sami, vždyť nám nic nechybí a koupíme si psa." A nakonec máme obojí.

To je dobře, že máte takovou podporu…
To ano, Filip je dobrý parťák. Samozřejmě je mi moc líto, že se mi první vztah rozpadl, protože jsem sama z rodiny, ze které se neodchází. Ale s Petrem jsme natolik rozumní, že jsme s Filipem zacházeli opravdu velmi citlivě. Syn proto nezažil žádné zvyšování hlasu, násilí ani hádky. I stěhování z Jevan jsem vymyslela tak fikaně, aby si myslel, že je to záměr. Že se Jevany upravují a že musíme jen na chvilku pryč.

Autor: Alena Dušková
Související články