Jiří Krampol po operaci: 'S činkama končím.' | Pro ženy | Blesk.cz

Jiří Krampol po operaci: 'S činkama končím.'

13. června 2008 | 15:45

Dramatické chvilky zažil nedávno herec Jiří Krampol (69). Nečekaně jej převezli do Ústřední vojenské nemocnice, kde mu specialisté voperovali kardiostimulátor. Na hrudi mu vpravo nahoře po zákroku přibyla centimetrová jizvička.

'Ptal jsem se doktora, co se děje, že jsem byl celý život zdravý jak řípa. On se jen pousmál: Podívejte se do občanky, pane Krampole.' V červenci totiž slaví herec sedmdesátiny.

Co předcházelo operaci?
"Loni v listopadu jsem se po tenisu neosprchoval a v propoceném triku jel domů. Pořádně foukalo, já prochladl a když jsem druhý den s horečkou došel do Nemocnice Na Františku, diagnostikovali mi zápal plic. Dostal jsem antibiotika rovnou do žíly. Ulevilo se mi a doktoři mi předepsali prášky pro ředění krve. To kvůli embolii. Jenže léky mi na druhou stranu výrazně snížily tepovou frekvenci."

To vedlo k rozhodnutí voperovat vám kardiostimulátor?
"Lékaři mi doporučili přístroj jako nejlepší variantu dát oběh do pořádku. Dostal jsem super poslední model. Vlastně jsem byl z naší tenisové party poslední, kdo tenhle budík ještě neměl, teď už plně zapadám do klubu."

Poznal jste účinky stroječku okamžitě?
"Jasně. Když jsem u nás v Pařížské lezl do schodů, tak jsem hekal, jak když mám tuberu. Teď to patro s mezaninem vyběhnu jak nic. Ohromný pocit. Lékař mi jen zakázal pracovat se sbíječkou a zvedat těžkou váhu. To první mi nevadí. I to druhé jsem opustil celkem bez smutku. Nepotřebuju být hromotluk, přešel jsem na plavání a v posilovně si vybírám třeba běhací pás."

Změnil jste nějak i jídelníček?
"Ono to nějak vyplynulo samo od sebe. Dřív jsem miloval bifteky, červené maso. Teď mě nechává klidným. Jím spíš zvěřinu a ryby. Umím vařit, tak si ve svých chutích vyhovím. Žena maso prakticky nemusí, takže se shodneme. Myslím, že nejdůležitější je nepřežírat se. Už jsem si vyzkoušel, že je dobré jíst třeba šestkrát až osmkrát denně. Nejhorší zlozvyk je nacpat se večer u televize."

Měl jste někdy potíže s jídlem?
"Mám štěstí, že jsem podědil kachní žaludek. Maminka se ještě skoro v devadesáti mohla nacpat husou, pak si dát žužu a na to třeba rakvičku se šlehačkou a tlačenku s cibulí. Nic jí nebylo. Podobně to má Arnošt Lustig. Zdůvodňuje to tím, že má od dob, co byl v koncentráku, strach, že mu jídlo někdo sežere. Když kolem mě v restauraci vezou jídlo, hned říkám: tohle jsem si měl dát, to je paráda. Pohled mě navnadí."

Takže vegetarián z vás zřejmě nebude...
"Když u nás od školních jídelen až po ty závodní jedl člověk samé guláše a buchtičky se šodo, tak už těžko může přejít na mrkev a červenou řepu, řekl bych. To se musí odmala. Řada dietologů mi řekla, že nejlepší je jíst všechno, ale s větším časovým odstupem. Střídat jídelníček s přihlédnutím k tomu, že jsme všežravci."

Věříte na dietu podle krevních skupin?
"Viděl jsem bezvadný dokument z Filipín, kde vám šamani kouknou do očí a na jazyk a řeknou, co nesmíte jíst. Byla tam paní, která od dětství trpěla lupenkou, a šaman jí zakázal jíst červené potraviny jako je rajče, paprika. O krevních skupinách jsem si povídal s Květou Fialovou. Já mám skupinu 0, můžu jíst maso. Tak říkám Květě, že jsem lovec a vlastně praobyvatel zeměkoule. Fialová se na mě podívala a řekla lakonicky: To vidím!"

Bere vás nějak ta sedmdesátka na krku?
"Snad jsem po mamince a po strejdovi Bohoušovi, který umřel, když mu bylo devadesát sedm a půl roku a byl zcela při smyslech a v pohodě. Teta se dožila devadesáti, v mládí byla manekýnka, moc pěkná. Zůstalo jí to až do vysokého věku. Já mám největší strach z bezmocného stáří. Že bych měl někde ležet a nechat si posluhovat. Chtěl bych být do poslední chvíle aktivní. Třeba dát na kurtu smeč a šlus."

Přece nebudete myslet na smrt, když vás čeká oslava kulatin.
"Jasně, jenže já byl teď hodně po nemocnicích, na což nejsem zvyklý. Navíc byla i manželka na vážné gynekologické operaci a taky její matka se léčila na onkologii v Plzni. Byl jsem tam za ní a je to hrůza, kolik mladých lidí je postiženo rakovinou. Po tom mém zápalu plic mě poslali na rentgen. Hrozně jsem se bál, že mi něco najdou, protože mě v poslední době zlobily průdušky a nemohl jsem se toho zbavit. Naštěstí to dobře dopadlo."

Takže vás vlastně těsně před sedmdesátkou nesužuje žádná nemoc?
"Pořád vydržím několik hodin na kurtě a jsem v pohodě. Jediné, co mi trochu vadí, je vyšší tlak. Mohla by mě klepnout pepka. Tak beru prášky. Ale nijak zvlášť se nehlídám, myslím, že to není zdravé. Nakonec přece všichni známe tu slavnou scénu z filmu Vesničko má, středisková: Něco člověka bolet musí. Nechtěl bych skončit jako Slávek Jandák, který jednou přišel na pohotovost v Dejvicích a řekl doktorovi: Mám neurózu, psychoneurózu, neurastenii, vegetativní dystonii, neurocirkulační astenii, srdeční a žaludeční neurózu a neurofibrii."

Jste jeden z mála mužů, který přiznává plastické operace. Není to zženštilé?
"Považuju za samozřejmé, že člověk, který se ukazuje na veřejnosti, má opravené zuby a nepadají mu oční víčka jak želvě. Jsem ješita a pokud by se mi začalo dělat na hlavě kolečko, nechám si tam okamžitě nastřelit vlasy. Stejně tak bych nechodil po světě s bradavicemi nebo nějakými jinými výrůstky na obličeji, když si je mohu nechat odstranit. Ani nebudu chodit s převisem kůže na krku."

Viděla jsem vás nedávno s přelivem...
"Tak to bylo kvůli fotkám na reklamu pro Cartiera. Jinak bych do toho v žádném případě nešel. Nejsem romantický tenor. Nejhorší je, když vlasy začnou odrůstat, to vypadá hrozně. Ale byl jsem v Americe a tam je normální, že chlapi chodí ke kadeřníkovi stejně jako ženy. A nejsou to jen lidi ze showbyznysu."

A co krémy proti vráskám?
"Nechávám si poradit od doktora Luboše Hájíčka. Vybírá mi nejen krémy na obličej, ale třeba taky emulzi, která působí jako prevence proti tenisovému loktu. Praktická věcička. Ale vrásky na obličeji mi nevadí, i když už mám pořádné koleje. Na žádné botulinové injekce bych nikdy nešel. Na chlapovi má být vidět, že už něco prožil."

Autor: Hana Höschlová
Klíčová slova: zdraví, rozhovor, jiří krampol