Moderátorku Světlanu Zárubovou znají diváci z hlavních zpráv na Primě, ale jen málokdo ví, že se věnuje i postiženým dětem. Nikomu asi neunikl její nedávný rozvod se sportovním komentátorem Robertem Zárubou. Váš syn Viktor je už druhák. Líbí se mu ve škole? Chodí do školy, kde se neznámkuje, mají tam slovní hodnocení. Je to škola, která je k dětem hodně přátelská. Proto jsme si ji také vybrali, chtěli jsme, aby byl Viktor v pohodě. Říkali jsme si, že je důležité, aby mu školu někdo neznechutil hned na začátku. Než nastoupil do 1. třídy, jeli všichni společně na týdenní seznamovací pobyt, takže už se předem znali. Ještě se mi nestalo, že by Viktor nechtěl jít do školy. Naopak! Nechtěl se mnou jet ani na hory, aby o školu nepřišel. Nakonec se ale nechal přemluvit. S bývalým manželem Robertem Zárubou si syna po týdnu střídáte. Nevadí to Viktorovi? Je to pro něj těžké, ale zatím to funguje dobře. Až bude větší, vybere si třeba sám, kdy a kde chce zrovna být. Snad je to pro něj takhle lepší, protože nepřijde o kontakt s tátou a vidí, že i chlap se musí umět o všechno postarat. Že musí uvařit, vyprat a uklidit a není to jen víkendový tatínek na zábavu. Výhodou určitě je, že s Robertem bydlíte jen kousek od sebe... Bydlíme ve stejné ulici. Když Viktor něco zapomene u tatínka, může si pro to doběhnout a naopak. Zůstal v podstatě ve stejném prostředí, má stejné kamarády, nezměnila se mu škola ani fotbalový klub, za který hraje. Akorát maminka a tatínek žijí zvlášť. Robert i já se snažíme o to více Viktorovi věnovat. Vím, že to není ideální stav, ale oba děláme, co umíme. Kromě změn v partnerství se toho hodně změnilo i u vás v práci. Jak se vám líbí nová podoba zpravodajství na Primě? Jsem ze studia nadšená! Měli jsme od diváků dost negativní ohlasy na červenou barvu ve virtuálním studiu. Byla pro ně příliš agresivní. Teď jsme v reálném prostředí, které mi pro zprávy připadá ideální. Studio je laděné do modré barvy, vypadá čistě a příjemně. Není tam nic rušivého. Jak si rozumíte se svým novým moderátorským kolegou? Roman Fojta k nám nastoupil teprve nedávno, takže jsme spolu absolvovali zatím jen pár služeb. Ale není to žádný začátečník, v České televizi působil několik let jako zahraniční reportér a na ČT 24 vysílal zprávy naživo, takže se pro něj mění jen to, že vysílá možná pro víc lidí než dříve. Já jsem si ho k sobě sama tak trošku vybrala, když jsme přemýšleli o tom, koho zvolíme místo Petra Tichého. Šéf zpravodajství Pavel Zuna vám vyšel vstříc... Pavel to se mnou samozřejmě konzultoval. Chtěli jsme vybrat někoho, s kým si ,,sednu", s kým si budu umět představit spolupráci. Proto byl Roman logickou volbou a jsem ráda, že to vzal! Je novinářem, proto dobře ví, o čem mluví. Můžu se na něj spolehnout, protože je profík a ví, co dělá. Vaše zprávy běží ve stejné době jako zprávy na Nově. Je šance, abyste Nově konkurovali? Nevím, jestli se úplně chceme vyhranit proti Nově, ale dosud to nikdo nezkusil. Do přímého souboje s Novou jdeme úplně poprvé. Je to odvážný krok, tak uvidíme, co bude dál. I my máme své věrné diváky, o které snad nepřijdeme. Snažíme se být pro diváky alternativou. Jestli to vyjde nebo ne, ukáže čas! Dočetla jsem se o vás, že pomáháte postiženým dětem v Jedličkově ústavu. Jak konkrétně? Už přes rok chodím do jedné třídy a dělám asistentku paní učitelce - tzn. že se s dětmi učím, chodím s nimi na záchod, pomáhám jim, když mají svačinu. Navštěvuji je pravidelně každý čtvrtek. Jak jste se k této práci dostala? Když Viktor začal chodit do školy, řekla jsem si, že bych v době, kdy mám volno, mohla dělat něco užitečného. Zprávy totiž přijdou, vypustí se do světa a skončí. Nic konkrétního za vámi nezůstane. Napsala jsem proto do "Jedličkárny" e-mail paní, která má na starosti dobrovolníky, a přišla jsem se jí ukázat. Nikdo mě neznal. Tam se na zprávy asi moc nedívají, protože nemají čas. Asi až po půl roce zjistili, že pracuji v televizi. Trošku je to zaskočilo, ale už věděli, že se o děti postarám se vším všudy. To je opravdu záslužná činnost... Musím říci, že učitele a vůbec všechny lidi, kteří se tam o děti starají, by měli pozlatit! Za tak málo peněz odvádějí takové množství práce. A co všechno dokážou děti naučit! Opravdu jsem zírala, že děti, které nemluví a dorozumívají se s vámi jen tím, že pohybují očima doleva a doprava, naučí číst, psát a počítat! Snaží se postižené děti zapojit do normálního života. Je to neuvěřitelně zajímavé. Jaký přínos má tato péče pro vás? Člověka to obohacuje. Až tam si mnozí uvědomí, jaké mají štěstí, že mají zdravé dítě. Člověk zjistí, že se zaobírá věcmi, které vůbec nejsou důležité. Je to úplně jiný svět! Svět, kam přijdete a řeknete si: "Proč já se vlastně za něčím honím?" Až tam si poskládáte žebříček skutečných hodnot. Proto jste do ústavu vzala i svého syna Viktora? Chtěla jsem, aby poznal, že svět není úplně jednoduchý. Skamarádili jsme se tam s jednou holčičkou, kterou si občas někam bereme, a Viktor je hrozně pyšný, že může tlačit vozíček nebo jí prostě jen pomoct. Je důležité, aby pochopil, že jsou i děti, které si svůj osud nevybraly. Narodily se nemocné a v životě to mají hodně složité. Chtěla bych, aby mu došlo, že když je zdravý, má vlastně to nejdůležitější a ostatních věcí si pak bude víc vážit.