Populární slovenská herečka Zuzana Kronerová má spoustu aktivit v Čechách. Účinkuje v divadelní kavárně Černá labuť i v Divadle Na Jezerce. Hraje také v českých filmech, ale vyučuje přitom na Slovensku. A tak pendluje mezi "Česko-Slovenskem". Kde se vlastně cítíte více doma? V Bratislavě nebo v Praze? Nejvíce doma se cítím ve městě Martin. Ačkoliv jsem tam žila jen čtyři roky, jsem velkým místním patriotem. A to hlavně proto, že moji rodiče tam byli ve svém prvním angažmá v divadle, kde se do sebe zamilovali, a já jsem se tam narodila. Dobře se také samozřejmě cítím v Bratislavě, protože tam mám rodinu. No a v Praze se cítím jako v božím koši, jak my Slováci říkáme. Projít se uličkami Starého Města, to je svátek! I když sem jezdím pracovat, mám tu stále prázdninový pocit. Neunavuje vás neustálé cestování? Sice stále ještě objíždím česká i slovenská města s monodramatem Shirley Valentine, ale už jen jednou za měsíc. To se dá zvládnout! A když zkouším v Divadle Na Jezerce, jsem v podstatě jen v Praze, i když si odskakuji na představení do Bratislavy. Stýská se vám v Praze po rodině? Děti prý bydlí ještě s vámi... Ano, děti ještě z domu neodešly, i když dcera momentálně studuje v Praze. Když nám to někdy náhodou vyjde a všichni čtyři se potkáme doma, není pak slyšet vlastního slova, protože mluvíme jeden přes druhého. Samozřejmě v naší rodině nechybí humor, což udržuje vztahy speciálně mezi muži a ženami silně pohromadě. Pokračují vaše děti v rodinné herecké linii? Tak trošku. Dcera studovala v Praze anglistiku a amerikanistiku, ale současně byla přijata i na dramaturgii na VŠMU v Bratislavě. Ale po roce přešla na obor, který je bližší divadlu - na divadelní vědu. Bůh ví, jestli třeba jednou nebude režisérkou! Mimo to je velice muzikální - hraje na klavír, komponuje i zpívá. A co studuje váš syn? U něj to bylo trochu překvapivé. Má dědičné vlohy po svém dědovi Jozefu Krónerovi, proto jsem si myslela, že si vybere herectví. Ale on nám oznámil, že chce studovat filozofi i. Skutečně začal a je ze studia nadšený. I on je velmi muzikální, hraje na bubny v amatérské kapele. A mě samozřejmě těší, že mají oba takové krásné koníčky. To je důležité. Prožívala jste někdy pocity frustrace z dlouholetého manželství, které trápí vaši postavu Shirley Valentine, kterou jste zmínila? Naštěstí ne. Do manželství jsem vstupovala až po třicítce, takže už jsem nebyla nejmladší. Frustrace se zatím nedostavila, což musím zaklepat na dřevo! Stále se cítím jako novomanželka, i když jsme s manželem spolu už 24 let. A kdyby náš vztah ustrnul, jsou tu naštěstí naše děti, které nás spojují. Je vám tedy Shirley něčím blízká? Máme stejný smysl pro humor, nadhled, schopnost podívat se na sebe ironicky, s humorem, sebekriticky. Hra nepostrádá černý humor, který mi je také velmi blízký. A diváci to cítí. Po představení za mnou dámy chodí a říkají: "To je přesně, jako kdybyste zaznamenali můj život a moje manželství!" S touto postavou jsem se tedy trefila do černého. Je vám něčím blízká i alkoholička Eva Mearová ve hře "Sklenka Sherry" v Divadle Na Jezerce? Teprve se s postavou pomalu seznamuji. Je to krásná hra i krásná postava! I tady se mi líbí, že to není čistá komedie, je to spíš tragikomedie, která má dva póly - vážný i komický. Diváci se budou určitě dobře bavit. Stala jste se herečkou stejně jako váš otec Jozef Kronér. Prý jste ale chtěla ze studií zběhnout... To bylo ale jen při prvních hodinách. Vyprávím to dnes jako vtipnou historku studentům. Mám totiž ještě další povolání - učím hereckou tvorbu na VŠMU. Co vás tenkrát tak vyděsilo? Byla to první hodina herecké tvorby. Říkala jsem si: "No to je životní omyl! Já musím ze školy odejít, zmýlila jsem se." Ale naštěstí se tak nestalo. Až později jsem zjistila, že ještě důležitější, než se učit řemeslu, je potkat se se zajímavými osobnostmi. Jestli je pedagog vzorem nebo antivzorem, to už je jedno. Je nutné lidi pozorovat a pochopit. O tom ve skutečnosti herecká práce je. Jak jste se vlastně stala československou herečkou? Někdy těsně po revoluci se natáčel film "Lea", do kterého mě obsadil režisér Ivan Fíla. Ani nevím, proč se rozhodl právě pro mě, nejsem zaregistrovaná v žádné z hereckých agentur. Ale byl to velmi zajímavý film, dokonce vyhrál cenu pro debut na festivalu v Benátkách. A v roce 2000 přišla nabídka Bohdana Slámy. Nedávno jste s ním dotočila už třetí film "Venkovský učitel". Opravdu se vám s ním tak dobře spolupracuje? Říkám, že jsme jedno tělo a jedna duše. Moc dobře si rozumíme, je mi strašně blízký jeho pohled na život, jeho smysl pro humor. Bohdanovy scénáře jdou opravdu do hloubky, nekloužou jen tak po povrchu. A samozřejmě jsou mi blízcí i herci z jeho filmů, kteří se více méně opakují, jsme dobrá parta. A teď k nám přibyla ještě vynikající Zuzana Bydžovská. Hrajete matku, která vkládá své ambice do syna (Pavel Liška). Ale ten je bohužel nenaplní... Přesně tak. Jeho maminka měla ambice stát se významnou vědeckou pracovnicí, ale skončila jako chemikářka na gymnáziu. Proto všechny své naděje vkládá do syna. Ale on se rozhodne jinak. Ona je z toho frustrovaná, ale zároveň je natolik inteligentní, že se snaží syna pochopit. Hlavní pointu filmu ale neprozradím!