Vloni řešila zpěvačka Bára Basiková rozvod s Jaromírem Pizingerem. Na muže však nezanevřela! Nyní si užívá šťastných chvil po boku mladšího partnera, a nezahálí ani pracovně. Účinkuje v novém muzikálu "Dáma s kaméliemi" v divadle TaFantastika. Byl pro vás rozvod ranou z čistého nebe? U nás to bylo naprosto nečekané. Manželství fungovalo pěkně, ale něco se prostě stalo. Je to vina nás obou. Kdyby byl můj muž se mnou spokojený a byla bych pro něj stoprocentní, kdybych mu ve všem vyhovovala, neměl by asi potřebu hledat jiný vztah. Když se manželství nepovede, mohou za to vždycky nějakým způsobem oba. Člověk přece nemůže být jen stoprocentní... To je jasné! Samozřejmě, že jsou krize a nedorozumění, že se lidi hádají a neshodnou. O to víc by se měli v zájmu vztahu nebo manželství snažit všechno zachovat. Ale někdy se to dostane do takové fáze, že už nechcete něco zachraňovat. Něco zásadního se zlomí, přijde ta poslední kapka, která všechno změní. Ale to je život. A v čem si myslíte, že byla vaše chyba? Mojí velkou chybou bylo, když jsem před pár lety přestala na dva roky pracovat a zůstala jsem v domácnosti. Bylo to plánované, vlastně jsme se na tom dohodli. V žádném případě to nebyl ekonomický problém. Vždycky jsem byla finančně soběstačná a nezávislá. Nebyl to tedy tento problém, ale spíš problém společenský. V jakém smyslu? S manželem jsme se odcizili. Byla jsem hodně doma, chtěla jsem tam být. Opravdu mě už nebavilo žít společenský život, kterého jsem měla až až. Chtěla jsem si užít úplně obyčejného života v ústraní. Ale to byl pro mého manžela trochu problém, protože on je naopak na společnost zvyklý. Ale možná ani ne tak na společnost, jako spíš na nějakou tvorbu, na neustálý vývoj. Musí jít pořád dál. Proto nechápal, že dokážu dva roky stát na místě a nepracovat, nezpívat, nezúročit svůj talent. Pro váš vztah to bylo osudné... Vedlo to k našemu odcizení. Najednou už jsem vůbec nestíhala jeho projekty, profesní kroky. Začal se obklopovat lidmi, které jsem neznala, a byl pořád jaksi v běhu své profese. Když jsme se doma sešli, neměli jsme si najednou co říct. Nelitujete zpětně této přestávky? Ne. Potřebovala jsem to a jsem šťastná, že jsem si pauzu udělala, protože jsem díky ní mohla zase nabrat nové impulzy, nápady a chuť do práce. A taky jsem měla pocit, že to dlužím dětem i sobě. A vaše dcery vás nenutily vrátit se zpátky do práce? Ne. Byly se mnou rády a platí to i dnes. Býváme spolu často samy. Bude jim 16 let a pořád jsou nejraději se mnou. Je to bezvadný! Máme moc hezký, kamarádský vztah. V pátek nebo v sobotu, když druhý den nevstávají do školy, spolu většinou spíme v jedné posteli. To je taková pohoda! I kvůli takovým věcem stálo za to, že jsem s nimi ty dva roky zůstala doma. Prý uplatňujete velmi liberální výchovu... Snažím se už od malička s holkama na všem dohodnout. Nikdy jsem je neuhodila. Já jsem byla v dětství hodně bitá, a vůbec jsme byli generace, kdy se děti hodně fyzicky trestaly. To mi přijde úplně šílené, neuvěřitelné. Když rodič musí svoje dítě fyzicky trestat, považuju to za jeho selhání. Je to neschopnost použít jiné výchovné metody. Myslím, že kdybych to udělala, vyčítala bych si to do konce svého života. Jdete na to tedy po dobrém... Ano, a hlavně se jim snažím všechno vysvětlit. Dítěti musíte všechno říct, aby vědělo, o čem je řeč, aby se orientovalo v problému. Musíte mu ukázat mantinely, aby poznalo, kam smí a nesmí, a proč. Holky se dnes se mnou baví úplně o všem a můžeme spolu cokoliv řešit. To je cesta k úspěchu, aby se nestal nějaký malér. A kdyby náhodou nastal, tak aby se mi to nestyděly říct a mohly jsme to společně řešit. Mají bouřlivou pubertu? Není to žádná tragédie, docela to zvládám. A když mají někdy ty svoje náladičky a jsou protivné, tak je nechám být. Dcery právě končí devátou třídu. Má některá z nich ambice jít ve vašich šlépějích? Vůbec ne. Maruška sice zdědila hudební, pohybový i herecký talent, ale nechce se tomu věnovat. I když, kdo ví! Za pár let se to může změnit. Vraťme se zpátky k vaší práci. Jaká je vaše nejnovější muzikálová role v "Dámě s kaméliemi"? V podstatě vychází z románové předlohy Alexandra Dumase. V románu je Markéta kurtizánou, ale tady je to zpěvačka pop music a pohybuje se v takových těch snobských vyšších kruzích. Potrpí si na luxus a přepych a ráda se pohybuje v načinčaném prostředí. Samozřejmě ji svět šoubysnysu hodně ovlivňuje. Ale zamiluje se do mladšího muže a díky jeho tatínkovi si uvědomí, že jejich vztah nemá perspektivu a že v průběhu života nelze některé věci vynechat, přeskočit nebo obelstít. Přijde na to, že život má své zákonitosti a svá pravidla. To je trošku jako z vašeho života... Trošku ano. Shodou okolností i paní režisérka Viktorka Čermáková má mladšího partnera, a stejnou zkušenost má také Lucka Bílá, která bude hrát v představení od března. Pěkně jsme se tam všechny tři sešly! Samozřejmě můžeme vložit do představení i kus svých zkušeností. Když už narážíme na svůj nový vztah, pociťujete velký věkový rozdíl, který mezi vámi je? Já ho necítím. Myslím, že teď jsme v takovém věku, kdy se to ještě docela stírá. I když je můj přítel o 15 let mladší, mám pocit, že je docela vyspělý, je to "hotový chlap". Ani já necítím, že mi je tolik, kolik mi je, ale samozřejmě se to časem může projevit a určitě se to projeví. Nedovedu si ten rozdíl představit třeba za 10 nebo 20 let, ale v té době už spolu vůbec nemusíme být. Přistupujete k tomu dost realisticky... Prostě to neplánuju, beru život tak, jak přichází. Snažím se žít každým dnem a moc nemyslet na budoucnost. I kdyby to bylo jen na chvíli, rozhodně to stojí za to. Je pro mě lepší prožít něco krásného, a pak se třeba i trápit, než neprožít nic. Ale k tomu je potřeba i značné odvahy... V životě jsem už toho prožila tolik, že mě ty věci znovu nerozhází. Beru si od života, co přináší a samozřejmě musím počítat s tím, že někdy, v životě něco nevyjde. Tak to prostě je! Čím víc je na to člověk připravený, tím líp to potom zvládne. Ze všech životních ran osudu, které mě potkaly a hodně jsem při nich zkusila, jsem si vzala ponaučení a dnes už mě nic hned tak nerozhodí.