Český Steven Spielberg? Ačkoliv mu toto označení lichotí, je Jan Svěrák (42) přesvědčen o tom, že by si neměl s americkým režisérem o čem popovídat. Rád užívá domácí pohodlí, ale v práci je prý neurotik, který musí mít všechno pod kontrolou. Dal jste si několikaletou filmovou pauzu, ale nedávno jste usedl do producentského křesla při vzniku filmu "Tajemství". Neměl jste nutkání vést režisérku Alici Nellis? Nejprve jsem se těšil, že když film nebudu režírovat, budu se ho účastnit alespoň jako producent a budu sledovat natáčení z jiného úhlu. Ale zjistil jsem, že na place nemůžu být, protože bych opravdu velel Alici STOP a znervózňoval bych ji. Proto jsem se chodil dívat jen na to, co mají k obědu. Jste především režisér, ale ani v produkci nejste nováček. Co vás baví více? Raději režíruji, je to mnohem kreativnější práce, člověk stále něco tvoří a pracuje s emocemi. Produkce je jednodušší. Jste na place přísný šéf? Říkají mi, že ano. Ale jsem jen zamyšlený, proto vypadám přísně. Na nikoho se nezlobím a nekřičím. Nikdy jsem ani neměl vysoké sebevědomí, ale při své práci, kdy musím radit velkému počtu lidí a musím si stát za svým slovem i tehdy, když o něm nejsem stoprocentně přesvědčen, jsem se tvářil, že mi sebevědomí nechybí. Někdy býváte označován jako "český Steven Spielberg". Lichotí vám to? Určitě ano, Spielbergovy filmy mám velmi rád a považuji ho za současného Hitchcocka. Bravurně ovládá filmový jazyk, který je srozumitelný všude na světě. Měl jste příležitost mluvit s ním osobně? Zatím jsme se nepotkali, ani nevím, o čem bychom se spolu bavili. Vím, že Steven viděl film "Kolja" a že se mu líbil. Ale asi bychom toho spolu moc nenamluvili. I váš otec je váženým umělcem, dokonce jste spolu pracovali na několika filmech. Mění se váš soukromý vztah otec-syn na profesní? Soukromý vztah nehraje při práci v podstatě žádnou roli, je to bezpečná pojistka pro případ krize. Oba víme, že i když se naše názory někdy liší, děláme to pro dobro věci a nechceme si ublížit. Stojíme při sobě. Necháte si od táty poradit? Pokud jde o text, tak ano. V tomto případě jeho argumenty vždycky zvítězí. Máme to dobře rozdělené. On se stará o text a já o vizuální stránku. Jaký je váš vztah mimo filmové pole? Přátelský. On je můj starší kamarád. Když jsem byl malý chlapec a něco mě trápilo, vždycky jsem chodil za mámou. Otec byl ten, kdo dělal v rodině zábavu, a máma držela všechno pohromadě. I v dospělosti jsme měli standardní rodinné vztahy, setkávali jsme se o Vánocích a narozeninách. Ale když jsme spolu udělali film "Obecná škola", spolupráce se nám zalíbila a začali jsme se spolu bavit jako kamarádi. Jaká témata kromě filmu spolu nejčastěji rozebíráte? Je jich docela hodně, ale nic vám o nich říkat nebudu. Máte na svém kontě mnoho filmů. Dokonce jste některé, i zahraniční scénáře odmítl. Co vás musí na nabídce zaujmout, abyste se rozhodl ji přijmout? Musí tam být emoce, která mě úplně dostane. Je to pro mě velmi důležité, protože když to tam není, scénář je mi naprosto ukradený a nevím, proč bych se jím měl zabývat po dva roky svého života. Dáváte často nabídkám scenáristů odmítavou odpověď? Ano, je to asi v poměru 1:50. Ale už do toho nepočítám nabídky, které mi posílají různí lidé, kteří hned v první větě napíší, že je to fantastické drama ze současnosti hodné Oscara, a přitom je to největší klišé, jaké může existovat. V čem je kouzlo vašeho úspěchu? Myslím, že mám určitý dar obrazového vnímání světa. A zbytek jsou jen zkušenosti a spousta práce. Kdysi jste na sebe prozradil, že jste neurotický typ, který musí mít všechno pod kontrolou. Jste takový i v soukromí? Stále je to aktuální a vyplácí se to, protože na svůj film se můžu podívat i za deset let. Je to dobrý pocit, když vím, že jsem svému dílu dal všechno a že díky tomu má správný tvar. Ale v soukromí to neplatí. Je mi například jedno, jak jsem oblečený, nebo jestli mám špinavé auto. V tomto případě dávám přednost pohodlí. I díky své práci jste procestoval kus světa. Umíte si představit, že byste se natrvalo usadil mimo Českou republiku? Někdy sním o domečku u moře, živil bych se rybami a chodil bych do vesnice kupovat čerstvou zeleninu. Líbil by se mi ten klid a splynutí s harmonií přírody, ale i to, že by tam bylo teplo. Jsem však pevně zakořeněný v Čechách. Mám tady svou chalupu, rodinu i přátele, se kterými se potkávám už desítky let. Oni se se mnou nestýkají jenom proto, že jsem známý. Člověk může jakkoliv dobře ovládat cizí jazyk, ale když se začnou vyprávět příhody z dětství nebo vtipy, zjistí, že tam najednou nepatří.