Znát ji můžete například jako Sašu ze seriálu Comeback nebo jako účastnici taneční soutěže StarDance, kterou vyhrála s Markem Zelinkou. Na soutěži se sblížili a dnes spolu vychovávají dvě děti. Skládala také písničky, s blogem Kafe a cigárko, který psala, vyhrála cenu Magnesia Litera, vydala knížku a teď jí vyšla nová povídka. Nejvíc času ale věnuje svým dětem. Proč neuvažuje o tom, že by se vrátila k herectví, čím to je, že muži nejsou citliví, a proč se dřív hodně podceňovala?
Už delší dobu o vás není moc slyšet. Čím to je?
Vrhla jsem se do mateřství, mám děti blízko sebe, tak mi dává smysl být s nimi intenzivně. Sice začaly tento rok chodit spolu do školky, a mně se tak otevřel trochu prostor pracovat, ale během mateřství jsem zjistila, že mě to neláká zpátky ke hraní. Všechny nabídky zatím odmítám a chtěla bych se věnovat psaní. A vlastně už na podzim mi vychází knížka pohádek pro děti, taková první vlaštovka, téma, které je teď pro mě přirozené.
VIDEO: Outsideři ve StarDance: Komu to na parketu moc nešlo, a přesto přirostl divákům k srdci?
To ale není váš první literární počin…
Psala jsem už v době, než jsem šla do StarDance, blog Kafe a cigárko. Tehdy jsem objevila tu neskutečnou svobodu, kdy jsem si mohla říkat, co jsem chtěla, na rozdíl od herectví, kde člověk dostane nějaký úkol a musí ho vyplnit, musí splnit představu někoho jiného. Proto jsem se i během mateřství vzdělávala v technice psaní a hrozně bych chtěla psát i smyšlené příběhy. Vždy mě bavilo ztvárňovat postavy jako herečka, teď bych je chtěla vytvářet jako autorka.
Nedávno vám vyšla i povídka Rodinný oběd v knížce Kořeny, která vypráví o životě herečky. Je postava reálná, nebo je to celé fikce?
Chtěla jsem napsat povídku o herečce, která začíná svoji kariéru, což zní, jako bych to byla já. Ale mým záměrem bylo ztvárnit jinou herečku, vymyslet si cizí postavu, jenže jak jsem o ní pak psala, a ona se dostávala do takových situací, ve kterých jsem se docela často ocitala i já, tak se moje vzpomínky a pocity do té postavy prostě dostaly. Povídce chybí konec, protože mi hlavní postava nebyla sympatická a představovala jsem si, že vytouženou roli ve filmu nedostane, jenomže jak jsem to psala, tak se z ní stala sympatická holka, proto jsem ten konec nechala otevřený. Čtenář by si v tom mohl trochu vyzkoušet, jaké to je, být herec a čekat, jestli mu práce vyjde, nebo ne.
A kromě psaní, vzdělávala jste se v mateřství i jako máma, třeba z odborných knížek, nebo dáváte spíš na svou intuici?
Jsem vlastně kombinace obojího, vím, že to zní, že to nejde, ale já mám knihy strašně ráda a vždycky jsem v nich našla všechno – triky na život, na vztahy, na štěstí… A i v mateřství jsem četla, hlavně když byly děti ještě miminka. To bylo pro mě nejvíc jiné a měla jsem pocit, že mi v tom nikdo neporadí. Kdybych tehdy neměla odbornou literaturu, měla bych pocit, že mám jít takovou tu klasiku, dát si dítě do kočárku, a když křičí, tak ho nechat, ať si mě moc neomotává kolem prstu. Ale já jsem se najednou dostala k těm knihám, které říkaly něco úplně jiného, a se mnou to intuitivně strašně souznělo, že nás naše miminka potřebují a potřebují spát blízko nás, že všechno, co cítí, je v tu chvíli pro ně důležité, že námi nemanipulují.
Vycházela jste při výchově ze svých zkušeností, které jste měla jako dítě, třeba ze svého vztahu s bratrem?
S bráchou jsme spolu docela dost bojovali, proto jsem byla ráda, když se ke mně dostala výborná kniha Sourozenci bez rivality, která rozebírá, jak moc jsou sourozenci citliví třeba na porovnávání nebo na to, kdy jim člověk dává najevo, ty to ještě neumíš, on už to umí, ty jsi hodná holčička, kdežto ty zlobivý kluk. Tu knihu jsem si přečetla, když byly děti ještě dost malé, a já jsem si říkala, že to tedy na ně nemůžu aplikovat, protože tam byly třeba rady, že když spolu mají nějaký konflikt, mají ho zkusit popsat. Například: Tak ty teďka chceš tuhle hračku mít a ty ji chceš taky a co s tím uděláme? Mají si zkusit vyřešit ten problém samy. Jenže já jsem to četla v době, kdy byly Alfrédě tři a Rudymu rok a půl, ale zkusila jsem to už tehdy, a byla jsem překvapená, že to fungovalo. Samozřejmě to není u nás úplná idylka, i moje děti mají spoustu hádek, bojů, soutěžení a tak, ale tím, že jsem si dávala na některé věci pozor, jsou zároveň už teď, v těch šesti a pěti letech, velcí parťáci, hrají si spolu a mají moc hezké pouto. S bráchou máme v dospělosti pěkný vztah, když máme oba dva děti, tak jsme k sobě nějak cestu našli, ale bylo to takové divočejší. Myslím si, že to zná spousta lidí, že vztah se sourozencem je hodně intenzivní, pořád soutěžíte o jedny rodiče.
A jaké jste měla dětství vy, jací byli vaši rodiče?
Vzpomínám si na hezké věci, třeba i na to, když jsem v patnácti letech přišla s tím, že chci na konzervatoř. A zatímco třeba rodiče mojí nejlepší kamarádky v tu stejnou dobu řekli, že si nejdřív udělá gymnázium a pak možná vysokou školu, tak naši mi dovolili zkusit přijímačky. Cítila jsem od nich hroznou podporu, fandili mi a věřili tomu se mnou a bylo to úžasné, protože pak se opravdu série malých zázraků stala. Nejprve jsem se tedy na konzervatoř nedostala, ale oni mi zaplatili soukromou učitelku, Ivetu Kornovou, ta se mnou intenzivně pracovala, že mě přijali. A i dál jsem v herectví vždycky měla velké štěstí, už ve třetím ročníku mi nabídli roli ve filmu. A pak jsem hned po škole plynule přešla do seriálu Comeback a až do mateřství se herectvím krásně živila.
