Je jednou z našich nejatraktivnějších hereček, znáte ji třeba ze seriálů Vyprávěj, Kriminálka Anděl nebo ZOO. My jsme si ji doma s dětmi kdysi zamilovali jako Albínu z komediálního seriálu Mazalové, proto jsem byla ráda, když se mi naskytla příležitost s Janou Bernáškovou udělat rozhovor. A bylo to opravdu příjemné povídání, neměla problém na cokoli odpovědět a bavily jsme se i o tom, které vlastnosti musí mít její partner, jak překonává těžké období i co by nechtěla dělat stejným způsobem jako její rodiče.
Život vám nenachystal jen samé hezké věci, ale i složitější období. Přesto vás vídáme většinou s úsměvem. Co vám nejvíc dodává sílu, když vám není do smíchu?
Snažím se udělat si život hezký, protože jsou věci, které opravdu nemůžete ovlivnit, které prostě spadnou z nebe jako nějaké životní a osudové lekce. A stává se to i mně, byla jsem i hodně nemocná, což jsem veřejně neventilovala. Teď už jsem naštěstí zdravá. Jindy zase na nějaký čas onemocněly moje děti a měla jsem s nimi velké starosti… Důležité je tomu v danou chvíli nepodlehnout a pořád na tom hledat něco pozitivního. Je třeba si uvědomit, že teď je to těžké, ale přijde zase období, kdy vás to vystřelí nahoru. Že to je jako vlna na moři, která se přižene, ale zase odejde, a hladina se zklidní. Víme, že ty životní situace budou chodit, nemůžeme mít život pořád jenom krásný, takže ve chvíli, kdy to je trochu na hovno, se z toho nesmíme posrat, ale říct si, to zvládnu a je lepší to zvládnout s úsměvem, než tomu propadnout. Což ale neznamená, že tomu taky na chvíli nepropadám.
VIDEO: Jana Bernášková: V devadesátkách jsem byla tlustá, nešťastná a bála se života před sebou
Jenže na to je třeba mít obrovskou vnitřní sílu. Dokázala jste si to říct i v době, kdy jste onemocněla tinitem a pořád vám pískalo v uších?
Ano, musíte mít opravdu sílu žít. V tomto případě bylo důležité, že jsem s tím šla na terapii a podstoupila psychoterapii, zpracovala to, změnila životní styl. Musela jsem najít to, co mi nevyhovuje, protože někdy si ani neuvědomujete, že vám něco nevyhovuje, zkrátka tak nějak běžíte v těch každodennostech a jedete jako motorová pila a vlastně ani necítíte, že vás někde strašně tlačí bota. Musíte se zastavit a vzít to tak, že i ten tinitus se děje. Samozřejmě je hrozně těžké na tom najít něco pozitivního, srovnat se s tím a pracovat na tom, aby byl co nejtišší, aby nezasahoval do života a aby člověk žil kvalitní život i s touto nepříjemností.
Zbavila jste se ho časem úplně?
Nezbavila, ale různými technikami jsem ho snížila na úroveň, že mi nekazí život.
Vypadá to, že jste hodně silná a pozitivní. Jaká ještě jste?
Jsem strašně rychlá a energická. Ale zároveň můj bývalý manžel říká, že jsem nejpomalejší člověk na světě. Vždycky jsme se tomu smáli a ptali se našich blízkých, jaká vlastně jsem, jestli jsem strašně pomalá, anebo příšerně rychlá, ale myslím si, že v tomhle jsem proměnlivá. A jsem zdravě ambiciózní, umím být výkonná. A také laskavá a srdečná, jak říkají moje přítelkyně, nikdy vás nenechám jako přítele padnout.
Které vlastnosti by měl mít váš partner, aby vůbec mohl být vaším partnerem?
V první řadě by měl být empatický, což bývá pro muže dost náročné. Jenže já jsem hypersenzitivní, strašně moc cítím a také potřebuji citlivého partnera, aby mě naciťoval a zároveň byl otevřený tomu, že já se s ním propojuju na hluboké úrovni. A z toho jsou muži často zaskočení. Já třeba přijdu a začnu jim otvírat věci, které ani nevěděli, že mají. A oni o nich začnou mluvit, i když to v úmyslu neměli. To se stává spoustě lidem, že mi vyprávějí věci, které vlastně vůbec nikomu říkat nechtěli. Čtu jim tak trochu myšlenky, a to není každému příjemné. Ale na druhou stranu mi tahle vlastnost pomohla při psaní mých knížek.
Asi hlavně té poslední, Tři hodiny lásky, která právě teď vyšla a kde se snažíte vidět svět i očima muže…
Sbírala jsem různé příběhy a pak se ptala mužů na jejich pohled, na to, jak by reagovali na určitou situaci, jak by se k ní postavili, jak by to vyřešili, jaký mají vztah k dětem… To naciťování do nich bylo dost náročné, ale spoustu věcí mi prozradili, a ty jsem mohla v knížce použít. Ale také jsem si něco nastudovala a načetla, další věci si vyslechla od svých starších přítelkyň.
V čem dalším je tahle knížka jiná než ty předešlé?
Ty předchozí jsem psala v ich-formě, hlavní hrdinka, herečka Lucie, jako by procházela všemi třemi knihami (Jak přežít svého muže, Coura a Koloušek, pozn. red.), ale teď jsem chtěla vytvořit úplně nový příběh, kde se sice čtenáři ještě potkají s nějakými postavami, které znají, ale je to velký časový odskok do současnosti, asi o 15 let. Ve Třech hodinách lásky jsou dva hlavní hrdinové, Viktor, který už byl i v předešlých příbězích, a herečka Karolína. Její téma je zaměřené na milenectví, které nějakým způsobem funguje a zároveň nikdy nemůže fungovat, protože milenectví je život ve lži. A mě velmi bavilo se na něj podívat zvlášť očima muže a očima ženy, jak rozdílně ty situace vnímají, jak je to vždycky doběhne, ale každého v jiném čase. Sledovat jejich vnitřní procesy, to, jak situaci vidí odlišně mozek, srdce a duše, a proto v jednom člověku můžou vznikat tři cesty za láskou.
