Mluvily jsme spolu o klasických ženských radostech, neřestech, vztazích se sourozenci, o chvíli, kdy musela překonat odchod maminky. Aneta je letos také jednou z velkých hudebních hvězd populárního festivalu Mezi ploty, který stírá rozdíly mezi zdravými a psychicky nemocnými. I tohoto tématu jsme se dotkly.
Máte se ráda, nebo s něčím pořád bojujete?
Vždy jsem na sebe byla přísná, časem se to lepšilo. Přestala jsem si stále říkat, že nejsem dost dobrá, nehanila jsem se za své chyby. Spíš jsem je postupem času poznávala a učila se je mít ráda. A stále se to učím. Nelze se zavděčit všem, a když se o to člověk snaží, většinou brzy ztratí sám sebe. Soustředím se v poslední době na to, abych k sobě byla laskavá, a myslím, že se mi to daří.
VIDEO: Jak šel čas s Anetou Langerovou?
Když vám není do zpěvu, cítíte se unavená, prázdná, co vám pomáhá se těchto pocitů zbavit?
Většinou začnu zhluboka dýchat a soustředím se na maličkosti. Jdu krok za krokem. Nesnažím se dělat velká rozhodnutí, spíš ta úplně obyčejná, běžná a učím se z nich mít radost. To mi většinou vrátí sílu a cítím se zase naplněná.
Jak se díváte na znevažování duševních chorob typu: Jsi prostě líná… Když budeš něco dělat, nebudeš o všem tak přemýšlet…
Myslím, že je důležité zabývat se tím, co cítíme, a také mít člověka nebo více lidí, se kterými to můžeme sdílet. Přijde mi, že dřív se pocity zase tolik neřešily a vše bylo více zapouzdřené uvnitř každého z nás. Dnes je jiná doba a já jsem za to ráda. Zaměstnat hlavu nějakou činností někdy může pomoct, jindy to může být spíš útěk od vlastních pocitů. Záleží asi na konkrétních případech.
Přiznala byste bez obav z odsouzení, že jste třeba prošla péčí psychologa, psychoterapeuta, psychiatra?
Ano. Sama jsem si nechala pomoct, když jsem nevěděla, kudy kam. Psychologa nebo psychoterapeuta vnímám jako takového průvodce, který vám může říct objektivnější pohled na věc, než vám řekne vaše blízké okolí. Přijít někam a bavit se otevřeně o svých pocitech beru spíš jako odvážný krok než slabost. Každý to máme jinak a každý potřebujeme něco jiného a je třeba si to dopřát a nesoudit druhé za to, že jsou takoví, jací jsou, ani za jejich potřeby, které v životě mají.
Zdraví i nemocní se už co nevidět potkají na festivalu Mezi ploty, kde vystoupíte i vy. Je to vaše srdcovka?
Mezi ploty mám odjakživa velmi ráda. Líbí se mi myšlenka festivalu, prostředí i lidé, kteří festival navštěvují. Propojování různých světů mi bylo vždy blízké. Těším se z toho, že se letos s mou kapelou opět zúčastníme.
Chystáte do Bohnic něco speciálního?
Každý koncert je jiný. To se mi na hudbě a její interpretaci líbí. Nikdy se nedá opakovat ten samý koncert. Ovlivňuje to mnoho faktorů, jako je nálada v kapele, publikum, vzájemné spojení, atmosféra, místo konání, které dotvářejí pokaždé jiné kulisy příběhům, které zpívám.
Co vám teď dělá největší radost?
Každý den. Vážím si toho, že můžu být na světě, být se svými blízkými, sdílet hudbu s publikem. Těším se na každý koncert pod širou oblohou na krásných místech naší milované domoviny. Také jsem nyní ve fázi, kdy začínám tvořit nové písně, a z toho mívám velkou euforii. Nové příběhy, nová etapa v mém životě, kterou mám možnost spoluvytvářet.
Máte nějaké svoje rituály, které vás udržují v pocitu, že koncert dobře dopadne?
Ano. Před koncertem jsem vždy se svou kapelou, týmem a mým bráchou Nikolou za pódiem. Máme takový jednoduchý pokřik, kdy všichni dáme ruce k sobě a zakřičíme si. Připomeneme si tím, že stojíme pevně při sobě, ať se děje cokoli. S bráchou se ještě zdravím samostatně. Bez toho už asi žádný koncert odehrát nejde, povzbuzujeme se tak už dvacet let.