7°C
Jak se tedy na aktuální situaci dívá Lilia Khousnoutdinova, MA MSc, žena, která se o dosažení změn v rámci systému snaží již mnoho let přes projekty své nadace Propolis 33? A jak to vidí lékař a porodník Ondřej Šimetka doc. MUDr. Ph.D. MBA a přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky FN Ostrava?
OŠ: Ano, změny se bezpochyby dějí. A o tom, že mnohé ženy tyto změny aktivně vyhledávají, svědčí docela velká porodní turistika rodiček. Jsou ženy, které si za porodnicí, která vyhoví jejím představám, dojedou klidně i několik stovek kilometrů.
LK: Velké změny. Pomalu se přesouváme k tomu, že i díky excelentním výsledkům našeho porodnictví opravdu musíme mít větší ambice, než přežití. Tudíž, aby ženy měly péči nejen odborně špičkovou, ale také respektující a laskavou a aby si ze svého porodu mohly odnést pozitivní zážitek. Dnes také více uznáváme důležitost duševního zdraví a začínáme si uvědomovat dopady takzvaných traumatických porodních zkušeností, které jsou často velice rozsáhlé a mohou ovlivňovat ženu, děti i celou rodinu i desítky let po porodu jako takovém. Myslím, že konečně opravdu dáváme do praxe heslo: „V porodnici jako doma“. Minimálně některá pracoviště se začínají alespoň teoreticky blížit konceptu, že jsou více individualizované, prostředí ve kterém žena rodí, se začíná uzpůsobovat jejím přirozeným potřebám a zohledňovat to, co dobrý průběh zdravého porodu skutečně podporuje.
Vyvolala změny nová generace asertivnějších matek, které si nenechají všechno líbit nebo nová generace porodníků, kteří už nejsou tak konzervativní a sledují moderní trendy ze zahraničí a nebojí se zkusit nové postupy? A proč to vlastně tak strašně dlouho trvalo?
LK: Myslím si, že je to kombinace. Určitě za tím stojí ženy, které se víc zajímají a také větší dostupnost informací, jednak díky internetu a sociálním sítím, ale také díky překladu mnoha knih od 90. let. Dnešní matky jsou zkrátka v úplně jiné pozici, než byla generace jejich matek nebo jejich babiček. Zároveň obecně ženy tím, jak se posiluje jejich role a hlas ve společnosti, si přestávají nechat líbit to, co jim zbytečně ubližuje, nebo to, co zbytečně omezuje jejich právo o sobě autonomně rozhodovat. K tomu zde samozřejmě máme mnoho zdravotníků, ať už porodních asistentek, nebo i lékařů a lékařek, kteří se s velkým nasazením snaží o vstřícné změny v systému. Nemyslím si, že je to dané primárně věkem, spíš jde o určitý osobnostní rys. Zároveň se jako společnost začínáme víc dožadovat toho, aby zdravotnická péče byla vedená z pozice partnerského vztahu a respektu, nikoli autoritativního nařízení. A toto není jen otázka porodnictví. Nicméně právě porod je tak specifické a citlivé téma, že tam to hraje obzvlášť důležitou roli.
OŠ: Souhlasím, ke změně přispívá celá řada faktorů. Ženy lépe a jasněji komunikují své představy, ze strany zdravotníků, roste zájem o komplexní pohled na porod, který vedle medicinské stránky zahrnuje i pohled na psychickou stránku ženy a na její představy. Změně nahrává i doba velkého poklesu počtu porodů, což vede k tomu, že porodnice se snaží nabízet maximálně vstřícnou péči. Atmosféra se prostě mění. Věřím, že změně napomáhá třeba i multioborová konference POROD, kterou pravidelně organizujeme v Ostravě a kde se o porodu debatuje komplexně. A proč to tak dlouho trvalo? Myslím, že pro mnoho zdravotníků je docela těžké si přiznat, že některé zažité postupy jsou už překonané a že je nutné změnit praxi, že větší vstřícnost a větší naslouchání představám rodiček neznamená rezignaci na kvalitu péče, že je tomu přesně naopak. Mnozí jako by stále nedokázali pochopit, že psychické potřeby žen jsou velmi důležité a že ženy chtějí o porodu spolurozhodovat a být skutečným partnerem. Často jsou tyto potřeby posměšně nazývány slovním spojením „zážitkové porodnictví“.
Myslíte, že právě porodní gauč v rámci projektu „Koza ven“ byl jedním z bodů obratu? Jako symbol úplně konkrétní, jasné věci, která se dá s trochou vůle dovézt na každé porodní oddělení oproti sáhodlouhým diskusím „po čem ženy touží“? Jaké s ním jsou zkušenosti ze strany rodících žen i personálu?
LK: Gauč je symbol. Je to hmatatelná věc, která se prakticky využívá u porodu a zároveň je dobře vidět, proměňuje i vizuální atmosféru na porodním pokoji. Takže ano, do jisté míry je to podle mě určitý milník. Když budu mluvit jako matka z pohledu matek, určitě zaznamenáváme převážně pozitivní, až velmi pozitivní zpětné vazby na „gaučové porody“.
OŠ: Pro mě je gauč jednak skvělou pomůckou, která s sebou nese všechny výhody plynoucí z tzv. vertikálního porodu (lepší vnímání porodu, menší bolestivost, větší kontrola nad porodním procesem ze strany ženy...), ale hlavně je symbolem změny. Ne všude, kde mají gauč, jej taky patřičně využívají, mají jej jen jako marketingový nástroj. Naopak, na vstřícnějších pracovištích s ním pracují velmi aktivně.
Když už se změny nastartovaly, znamená to, že se mění české porodnictví od základu? Dočkají se české ženy třeba i porodních domů? Laicky tato možnost vypadá jako ideální kompromis mezi medicínským prostředím porodnice a porodem doma. Je to tak i z odborného pohledu? Určitě existují studie ze zahraničí, kde je to mnoho let běžná alternativa.
LK: Porodní dům by zcela jistě nabízel takzvaně zlatou střední cestu – domácí prostředí, kontinuální péči porodní asistentky a zároveň zdravotnické zázemí pro případ komplikací. Největší studie na toto téma je britská The Birthplace Study, která se pravidelně updatuje a běží už přes deset let. Z ní jednoznačně vychází, že porodní domy pro předem definovanou skupinu žen mají lepší výsledky, než porody doma, ale také než porody v porodnici.
OŠ: Samostatně stojící porodní dům v ČR? Myslím, že brzy stát nebude. Bylo by totiž nutné provést dost zásadní legislativní změny a kdykoliv se o nich začne mluvit, tak na sebe velmi tvrdě začnou narážet protichůdné názory a debata se stává dost vyhrocenou. Něco jiného jsou centra porodní asistence, která mohou fungovat při stávajících porodnicích a která mohou doplnit, nikoliv nahradit, stávající model péče, který, a to bych chtěl zdůraznit, s sebou nese velmi dobré výsledky.
Mimochodem, právě ty porody doma jsou a vždy byly velmi kontroverzní společenské téma. Paní Lilio, vy s domácím porodem zkušenost máte – za jakých podmínek a pro koho je to u nás schůdné řešení? A pane doktore, co vy na to?
LK: Ano, doma jsem rodila. A když bych se vrátila k již zmíněné studii, tak v ní plánovaný domácí porod s porodní asistentkou pro ženu s fyziologickým těhotenstvím vychází velmi dobře. Jediným vykřičníkem jsou v podstatě velmi mírně zvednutá rizika pro novorozence, ale pouze u prvorodiček. Tudíž u mě jakožto fyziologicky zdravé vícerodičky se u posledních dvou porodů i statisticky daly očekávat opravdu dobré, a dokonce lepší výsledky než ve zdravotnickém zařízení. A skutečně tomu tak bylo. Myslím si, že doma žena rodí jinak. Všechny biologické hormonální procesy se mohou rozvinout přesně tak, jak je v tom geniálním primitivismu příroda zamýšlela. Já jsem navíc, jak by to mělo být správně dle všech doporučení, byla doprovázená dvěma porodními asistentkami, které k tomu byly specificky školeny.
OŠ: Je-li v nějaké zemi nastavený celý systém péče o ženu rodící doma, jsou výsledky pro pečivě vybranou skupinu žen dokonce srovnatelné s porody v porodnici. Taková situace ale v ČR není, máme zcela jinou tradici, náš systém péče s nimi nepočítá, dokonce jim brání, a donedávna dokonce trestal zdravotníky za poskytování péče rodící ženě mimo zdravotnické zařízení. Transport ženy z domácího porodu do porodnice v případě komplikací je často, ne ale vždy, spojen s vášněmi a dehonestací té ženy ze strany zdravotníků. Nicméně je nutné si uvědomit, že žena má právo rodit doma, což potvrdil i Ústavní soud a nerozporují to ani odpůrci domácího porodu. V ČR se domácí porod týká přibližně 800 žen. Rozpor nastává až v otázce řešení. Jedni říkají, že současný systém je dobrý a že zamezuje většímu počtu domácích porodů, jiní tlačí na to, aby se péče o ženy rodící doma stala součástí systému. Nemůžu říct, že bych byl podporovatelem či propagátorem domácích porodů, beru ale na vědomí, že tady byly, jsou a budou. A musíme si uvědomit, že pokud něco snižuje rizika porodu mimo zdravotnické zařízení, pak je to právě přítomnost kvalifikované porodní asistentky, která umí rozpoznat komplikace a může bezpečně a včas převézt ženu do porodnice. Proto taky Ústavní soud vyzval politiky k úpravě porodnické legislativy.
Když už jsme se pustili do probírání různých alternativních způsobů porodu, jak se díváte na porody do vody? Bylo by možné tuto možnost zavést i v prostředí porodnice nebo je to spíše vybavení ideální právě do zařízení porodního domu?
OŠ: Porody do vody jsou dnes běžné v některých malých, ale i velkých porodnicích. U nás v porodnici Fakultní nemocnice Ostrava, která patří mezi největší perinatologická centra v ČR, proběhne více než 120 porodů do vody ročně a nutno říct, že to jsou krásné porody a ženy jsou s nimi velmi spokojené. Změnit jsme se přitom museli i my, v minulosti jsme se k takovým porodům stavěli odmítavě, nyní je jednoznačně podporujeme.
LK: Porod do vody je super. Ideálním vybavením by měla být porodní vana. V případě, že to není možné, existují speciální porodní bazénky. Pochopitelně žena nikdy dopředu neví, jak se bude cítit, ale je skvělé, pokud tu možnost má a může se pro ni během porodu rozhodnout. Skoro každé ženě voda, ať už ve formě vany, bazénku nebo sprchy, může během porodu pomoci k tomu, aby se uvolnila a aby nevnímala bolest s takovou intenzitou. Takže voda k porodu je za mě určitě skvělý nápad a jsem ráda, že čím dál více porodnic je tomu v Česku otevřeno. Tím myslím skutečně narození dítěte do vody – sprcha v první době porodní už je snad standardem úplně všude.
Stává se vám někdy, že se dostanete do konfliktu s některými konzervativními lékaři – kolegy, kteří otevřeně vyjadřují nesouhlas s vašim přístupem? Jak na to reagujete?
OŠ: Ano, s některými kolegy z ČR máme na některé věci odlišné názory, ale věřím, že nejde o žádný konflikt a že jsme stále schopni o odlišných názorech diskutovat.
Jak je to aktuálně se vztahy mezi porodními asistentkami a lékaři porodníky? Není to tak dávno, kdy byla nedůvěra vůči vedení porodu porodní asistentkou ze strany lékařů naprosto očividná. Mít „svojí“ externí porodní asistentku, kterou by lékaři v porodnici nechali vést porod, to byl úplně nedosažitelný sen. Je to teď lepší?
OŠ: V naší porodnici spolupracujeme s komunitními porodními asistentkami, které mohou doprovázet své rodičky do porodnice a poskytovat jim péči, byť je jich stále velmi málo. V okamžiku, kdy se všechny zainteresované strany pravidelně potkávají a diskutují svůj pohled, tak se problémy odstraňují. To platí pro komunikaci s komunitními porodními asistentkami, ale i duly.
Je nebo bude větší vůle i ze strany gynekologů a porodníků více podporovat práci porodních asistentek? Třeba aby jejich individualizovaná péče v domácím prostředí byla běžná a hrazená pojišťovnou? „Vyplatí“ se to státu nakonec? Jakou péči mohou ženy v současné době od externích porodních asistentek vlastně žádat? Zejména ženy, které rodí poprvé, napřou veškerou pozornost k porodu, ale ona je neméně důležitá i ta následná poporodní péče - mám např. nárok na návštěvu porodní asistentky doma?
OŠ: Ano, vidíme čím dál tím více lékařů, porodních asistentek, ale i celých porodnic, které v této péči vidí velký smysl a péči doma nabízí anebo se jí snaží zorganizovat alespoň na úrovni města či s podporou kraje. Nicméně, oficiální postoj České gynekologické a porodnické společnosti a pojišťoven je zatím odmítavý. Zda se to státu vyplatí je těžké říct, ale existuje velmi reálný předpoklad, že se individualizovaná domácí péče zejména v poporodním období podílí na včasnějším odhalování různých potíží, zejména psychických potíží žen, které jsou dnes velmi časté a mají velký dopad na péči o dítě, dopad na ženu samotnou a potažmo celou rodinu a společnost. Ale domácí péče může mít vliv i na zvýšení kojení nebo prodloužení celkové doby kojení, což má veliké pozitivní zdravotnické dopady.
LK: A ať už se díváme jakkoli na domácí porody jako takové, myslím, že poporodní návštěvy v domácím prostředí v šestinedělí a obzvlášť pro ženy, které rodily v porodnici a pro prvorodičky je něco, co by mělo být nejen automaticky hrazeno zdravotní pojišťovnou (a to bez nutnosti indikace lékaře), ale mělo by být systémově zdůrazňováno a podporováno, protože se to jednoznačně vyplatí, a to na mnoha frontách.
