Marta je žena netušených možností. Nejenže bezvadně zpívá už více než třicet let se svojí kapelou Die Happy (1. prosince je v plánu vánoční koncert v pražské Lucerně), píše písničky (nejen sobě), moderuje už pět let v rádiu Frekvence 1, tu a tam si zahraje v seriálu štěk, jak říká, odskočí si do poroty talentové show, ale čerstvě vydala i knížku Best of. Nadělila si ji k posledním narozeninám.   

V čem jste takříkajíc nejsilnější v kramflecích? Co vám jde úplně nejlíp?

Jsem zpěvačka a pak dlouho nic. To ostatní jsou spíš koníčky. Každopádně teď po padesátce se už chci věnovat jen věcem, které mi dávají smysl a dělají radost. Jako zpěvačka miluji ten pocit síly, který mi dává pódium. To už ale třeba necítím při moderování, kdy musím odříkávat předepsaný text. Funguji ráda spontánně, což si můžu dovolit právě se svojí kapelou.

VIDEO: To byla jízda! Taxikář Martě Jandové prozradil barvu její aury

Jak vás tedy napadlo pustit se do knížky – a úplně sama?

Začala jsem o tom uvažovat rok před padesátkou. Nadšeně jsem se do toho pustila, ale brzy jsem se na půl roku odmlčela. Když jsem totiž vzpomínala na prvních deset let mého života – s mámou a bráchou –, bylo to bolavé (oba zemřeli později na rakovinu, pozn. autorky). Dojímala jsem se a plakala. A taky doslova umačkávala samou láskou svoji dceru. Potřeboval jsem získat odstup. Pak už to bylo dobré. Knížka je plná nejen textu, ale i mých vlastních kresbiček, je tam i dost fotek mojí dcery, což je výjimka, protože jinak ji moc neukazuji. Ale je to moje láska a patří tam, byla by smutná, kdyby se tam neobjevila.

Otevřela jste tam i něco, o čem jste zatím nikdy veřejně nemluvila?  

Mám tam jednu věc, o které jsem se tenkrát bála mluvit, protože dost bolela. S mužem jsme vždycky chtěli víc dětí. Já byla jeden čas nonstop těhotná, ale několikrát to nedošlo do šťastného konce. Když se to stalo poprvé, byla jsem strašně smutná. Pomohlo mi až zjištění, že v tom nejsem sama. Pročítala jsem si diskuse na internetu. Když jsem narazila na příběhy žen, kterým se to nakonec podařilo, řekla jsem si, že to bude i můj případ. Začala jsem tomu věřit. V knížce popisuji i moment, když jsem zrovna na sestřiny narozeniny odhalila, že jsem těhotná s Maruškou. Otevírám tam ale i další věc, u které se bojím reakce lidí. Víc ale neprozradím.  

Kdo byl vaším prvním čtenářem, manžel, nebo táta?

Ani jeden. Na to jsem odvahu neměla. Ale ne proto, že by tam o nich bylo něco ošklivého, ale spíš jsem se bála poznámek ve stylu  – vážně to chceš takhle podat? Táta je můj velký kritik, když spolu mluvíme. Když o mně ale někomu vypráví, tak vím, že naopak jen v superlativech. Knížku každopádně četla moje kamarádka od dětství a dnes i moje manažerka. Ta musela místy korigovat moji češtinu, mám problém se zájmeny a taky mívám někdy divný slovosled. 

Změnilo se po padesátých narozeninách něco, přehodnocujete život, chováte se jinak?

Už pár let říkám, že se musím naučit říkat ne. Víc přemýšlím o tom, kolik času čemu věnuji, nechci život zaplácávat věcmi, které mi nic nepřinesou. Taky nesouhlasím se rčením, že člověk by se měl držet jen svého kopyta. Na to je život příliš krátký. Mám pořád strašně síly. Možná se to u nás dědí – táta (zpěvák Petr Janda, pozn. autorky) je i ve dvaaosmdesáti neuvěřitelný, když se ho ptám, jestli není z toho svého vysokého životního tempa a zpívání unavený, odvětí mi, že si to kompenzuje tím, že hraje třikrát týdně tenis. A já myslela, že mi třeba odpoví, že odpočívá na gauči nebo u bazénu.

Takže nevnímáte, že se na něm nějak negativně odráží stáří, nemáte o něj obavy?

Někdy mi připadá hrozně unavený, mám o něj v tu chvíli strach. Ale zase si říkám, že bych jednou v tomhle věku chtěla mít tolik síly jako on. Nechci být jednou dceři na obtíž. Ráda bych měla našetřeno na to, aby se o mě mohli starat jiní. Líbí se mi ale taky možnost bydlení poblíž. Takhle to má teď manželův tatínek, který se nastěhoval do stejného činžáku jako my. Každý máme to svoje, ale jsme si nablízku, kdyby něco. Navíc mi moc pomáhá s Maruškou, když já nemůžu.