Svatbu s fotografem Davidem Krausem si užila i s téměř dvouletou dcerkou Christel. Nyní se herečka Markéta Hrubešová vedle mateřských povinností znovu naplno věnuje své profesi. Vidět ji můžete třeba v seriálu "Ulice". Jaký byl váš svatební den? Užili jsme si ho báječně. Svatbu jsme pojali neformálně, i když napůl klasicky v tom, že jsme měli tradiční oblečení. Obřad i hostina probíhaly venku. Svatba byla relativně malá, přišlo asi jen 30 lidí, což úplně stačí. Tancovalo se pod širým nebem, svítily svíčky a všem se tam moc líbilo. Bylo pro vás důležité mít vztah oficiálně potvrzený? Bylo! Aspoň co já vím, tak se asi 99 % žen chce vdát. Ženám, které říkají, že svatbu nechtějí, to vtloukl do hlavy jejich partner. Pro mě byl sňatek důležitý. Když už jsme měli malou, tak jsem přirozeně chtěla, aby žila v kompletní rodině. A jsem ráda, že jsme svatbu udělali až v době, kdy byl Christel rok a půl a už chodila i tancovala. Byla to družička se vším všudy, měla stejné šaty jako já. Bylo to moc hezké! Jak jste prožívala své první těhotenství? Byla jsem naprosto v pohodě, dělala jsem si legraci, že bych mohla být těhotná po celý život, protože kromě toho, že mi rostlo bříško, jsem ani nevěděla, že těhotná jsem. Samozřejmě jsem věděla, že ve mně roste nový život, byl to nádherný pocit. Ale nechutenství, ranní nevolnosti, nebo že bych míchala chutě - nic z toho se nekonalo. Jen jsem cítila miminko, jak se kolem šestého měsíce začalo hýbat. Těhotenství pro mě byla jedna z nejkrásnějších životních etap. Ke konci jsem dokonce říkala: "Já bych ještě chtěla bejt těhotná". A můj muž se smál: "Ale miminko se musí taky narodit." Jenže mně se líbilo, že ji nosím pořád všude s sebou a že ji mám "v rodinném balení", jak jsme s manželem s nadsázkou říkali. Ale poslední měsíce, zvládá většina žen s obtížemi... Záleží na každé ženě, v jakém je zdravotním stavu. Já jsem ještě v 7. měsíci jezdila se sekačkou na trávu a sbírala jablka. A den před porodem jsem normálně vařila a věšela prádlo. Pokud je vše v pořádku, žena přece není nemocná, jen těhotná - takže žádné ležení na kanapi a nechat se obskakovat. Váš manžel byl u porodu. Bylo to přání vás obou? Myslím, že ano. Samozřejmě, že pro muže je celá věc zpočátku o něco komplikovanější. Neví totiž, co ho v porodnici čeká, je to pro něj něco neznámého, spojeného s bolestí. Manžel se rozhodl sám a jsem ráda, že tam byl. Říkal, že to byl jeden z nejsilnějších okamžiků v jeho životě. Stříhal pupeční šňůru, a tak malou viděl dříve než já. Myslím, že vztah mezi otcem a dítětem je daleko silnější, když muž vidí, co všechno zrození potomka obnáší. Navíc u zplození jsou oba, proto by měli být také u narození. Co jste cítila, když jste poprvé držela miminko v náruči? Je to strašně zvláštní, 9 měsíců v sobě máte tvorečka a najednou je na světě a něco si brumlá. Je váš a cítíte podivnou směs adrenalinu a štěstí, ale zároveň tak trochu nevíte, co s ním. Nikdo z nás se maminkou nerodí, mateřský vztah přichází postupně, ale je nádherný. Je čím dál tím silnější a krásnější. Váš muž vám prý se vším ochotně pomáhá... Samozřejmě to je pouze v rámci jeho pracovních možností. Ale je pravda, že pomáhá a je úplně v pohodě. Když se malá narodila, bylo chladno a my jsme ji nechtěli brát s sebou do nákupních středisek, aby tam něco nechytila. A tak celé šestinedělí nakupoval manžel. Od začátku pomáhal i s koupáním. Jinak s malou řádí, chodí na procházky apod. Je kouzelné, jak odlišný přístup muži k dětem mají. Když slyším jejich hovory, můžu se potrhat smíchy! Řeší spolu opravdu "důležité" věci. Učí ji třeba, co jsou foťáky, co je počítač. Ona po něm všechno opakuje, protože ho hrozně miluje, táta je její velký ochránce. Míváte někdy drobné rozepře v názorech na výchovu? Naštěstí máme podobný pohled na život, stejný žebříček hodnot i smysl pro humor, takže jsme nemuseli řešit žádné zásadní otázky. Když jsme čekali miminko, říkali jsme si, co bychom chtěli a nechtěli, a shodli jsme se, že vždycky budeme ctít názor toho druhého. Když něco zakážu, je tím nejhorším, co se může stát, že malá půjde za tátou a on povolí. Nebo naopak. Budeme se snažit takové věci nedělat, abychom si tím nepodkopali autoritu. Na rovinu jsme si řekli, že nechceme vychovat žádného rozmazleného spratka. Chceme také, aby Christel pochopila, že nedostane všechno, kdykoliv si o to řekne. Doufáme, že se nám to podaří... Po roce a půl jste se vrátila ke své profesi. Měla jste výčitky svědomí, že malou opouštíte? Větší pracovní zápřah přišel s "Ulicí" a se zkoušením v divadle. Musela jsem tam být skoro denně a to byl hrozný šok, protože jsem byla zvyklá na režim "procházka", "svačinka", "koupání", "spinkání". A najednou šup a najít chůvičku! Rvalo mi srdce, že svoje miminko opustím. Ale všechno jsme zvládli. Christel byla bezvadná. Prvních pár odchodů jsem ale obrečela - bylo to pro mě asi mnohem horší než pro ni - ale na druhou stranu jsem spokojená, že ve své profesi znovu něco dělám. Říká se přece, že jen šťastné matky mají šťastné děti. Jak jste chůvu vybírali? Bohužel bychom při naší pracovní náplni nezvládli pokrýt péči dvěma babičkami, protože jsou obě zaměstnané. Přemýšlela jsem o tom a nakonec to dopadlo tím nejlepším způsobem. V místě, kde bydlíme, jsem rozhlásila, že bych potřebovala někoho na hlídání, a do týdne se mi ozvala kamarádka, která mi dala tip na zdravotní sestřičku. A stala se z ní naše chůvička - teta Ivka. Naši malou má moc ráda. Je to přesně tak, jak jsem chtěla, žádný neosobní vztah přes agenturu. Ona je skutečným členem naší rodiny!