Zbožňuji její břitký humor, líbí se mi, že se neštítí ani sprostých slov, že se snaží nešidit svoje fanoušky, ani velkou rodinu. S partnerem totiž mají dohromady pět dětí.  

Prý jste v soukromí docela introvert, jste ráda doma, v poklidu? Co vás tedy vystřelí z kecek, abyste na pódiu byla za tu zábavnou, nezastavitelnou, sebevědomou?

Introvert sice jsem, ale to je spíš takový úsporný režim. Když mám klid, ráda si přemýšlím a nemám žádnou snahu. Když vyjdu mezi lidi, automaticky se zapnu a funguju trochu jinak. Jako bych si nahodila motor. Je to vyživující, ale také to člověka unaví a pak se rád vrátí do svého bezpečného světa.

Dcera má jen pár měsíců, ale do vašeho aktivního života zapadla tak nějak přirozeně. Cestujete s ní, berete ji do práce. Jak se vám podařilo začlenit ji do vašeho aktivního života, aniž byste se musela něčeho milovaného vzdát?

Vše je o rozhodnutí. A také o štěstí na povahu dítěte. Gréta je zatím dokonalé a neustále usměvavé miminko. Myslím, že co matka vyzařuje, dítě přijímá. Já byla rozhodnuta pracovat dál. Měla jsem štěstí, že se narodila před létem, kdy máme více volna, takže jsem přijímala jen minimum zakázek. Sladily jsme se a s manželem jsme si vytvořili plán, jak zvládneme podzim. Bez jeho podpory bych to samozřejmě nezvládla. No a od října budu mít i paní na občasné hlídání. Moje práce je výhodná v tom, že není časově náročná. S miminkem se přes den můžu připravovat, učím se a vymýšlím věci při procházce s kočárkem, no a pak si odskočím od miminka navečer na hodinu nebo dvě, a zase se vracím. Je to velmi luxusní pozice. Ale i to chce co nejlepší time management a zapojenou rodinu.

I u vás platí, že muž nehlídá, ale prostě se stará – třeba klidně půl na půl s vámi?

Můj muž miluje děti a čas s nimi strávený je pro něj radostí. V tom je velmi inspirativní. Já se někdy zakleju do pracovního kolečka a mám pocit, že mi něco uniká, on mi ale ukáže, co je v životě podstatné.

Co mu jde a co už o dost hůř, pokud jde o domácnost nebo péči o dceru?

Je skvělý. Vozí, hraje si… No a na mně je více ta mateřská péče. Ale tu já přijímám s radostí. Baví mě být matkou.

Jakých vlastností si na manželovi ceníte především, co vás nepřestává fascinovat?

Je velmi akční, živelný, miluje přírodu a chce v ní trávit co nejvíc času. Baví ho studovat mapy a neustále vymýšlí nějaké trasy a výlety. Já jsem také šťastnější venku než uvnitř, ale neumím tak objevovat. Jsem schopná jít na stejný výlet klidně i sedmkrát. To on by nevydržel.

Když přijde vztahová krizovka, čeho se týká nejčastěji, jak ji řešíte?

V našem případě samozřejmě času. Žijeme mezi dvěma městy, mezi dvěma domácnostmi, takže logicky přichází únava častěji než u lidí žijících ve stereotypu. Navíc, já jsem opravdu kočovník. Jsem ráda na cestách, nevadí mi přesouvat se za vystoupeními mezi městy. Michal má raději větší stereotyp. Ale to by měl každý. Takže tématem mezi námi je čas. Na sebe, na děti, na nás dva. Je to neustálé balancování, abychom byli všichni spokojení a neztratili se v tom.

Každý máte z předchozích vztahů dvě děti, poslední Grétu společnou. Je v tom nějaká výhoda, mít dítě takhle později?

Je mi se sebou lépe. Znám se líp a umím se sebou líp pracovat. Navíc už mám trochu víc vybudovanou kariéru. Mateřství si díky tomu užívám s větší lehkostí.

Vaše nejstarší dcera s tou nejmladší mají mezi sebou generační rozdíl – jedna si vás asi maximálně uzurpuje pro sebe, zatímco ta druhá se asi pomalu osamostatňuje. Jak tyhle životní výzvy nesete?

Velmi dobře. Nejsem typ matky, která by visela na dětech. Já je nepovažuju za svůj majetek. Mohla jsem být u jejich dětství, mohla jsem jim předat nějaké své hodnoty, ale já si velmi vážím svobody. Už jako malé dítě jsem toužila být dospělá, aby mi nikdo nic nediktoval. Abych se mohla rozhodovat sama. No, a to mi zůstalo. Puberta je fáze odpoutání se od rodiče. Pamatuji si, jak jsem pro svou rodinu byla vždy dítě. Jak jsem pro ně byla v osmnácti na nějaké věci „malá“. Přitom jsem už byla dospělá. Snažím se respektovat a pustit.