Zaujalo mě na ní, že se nebojí mluvit o věcech, které nejsou příjemné ani veselé. Třeba že byla doma mazánkem, za kterého sestry musely dělat kdeco. Nebo že vůbec nemá chuť pořídit si další miminko. A že se najdou věci, co nás na našich partnerech rozčilují, ale dlouhodobě se tím trápit je zbytečné.

Čeká vás StarDance se skvělým učitelem Martinem Prágrem. Proč jste tuhle výzvu přijala?

Vyčítala bych si to. Sice tam bylo hodně pochybností, že mi to vůbec nepůjde, co když se budu strašně stydět a co když ten přímý přenos nezvládnu. A co když jsem na tanec úplně levá… Ale to prvotní přijmutí výzvy bylo vlastně úplně jasné a myslím si, že je skvělé naučit se něco dalšího, co mně třeba v budoucnu může pomoct i ve hraní. A jak říkáte, budu mít skvělého učitele, na kterého se moc těším.

VIDEO: Marta Dancingerová a Martin Prágr ve StarDance: Kdo bude chystat svačinky?

Vaše příjmení Dancinger s tancem i souzní, zdá se…

Ano, je to tak. My jsme si to se sestrou vždycky překládaly jako Dance Sieger, z němčiny tančící uličník. Ale to je náš volný překlad dvou tenkrát pubertálních holek, tak nevím, jestli je to vlastně pravda, ale líbilo se nám být tančící uličník, takže já jsem u toho tak nějak zůstala.

Vy sama to máte s tancem jak?

Miluju ho, strašně mě baví nejen tančit, ale i se na něj dívat. Ale musím říct, že na sobě pozoruju, čím jsem starší samozřejmě, větší sebekontrolu. Když si vzpomenu, jak jsem neměla problém tančit v osmnácti dvaceti na diskotéce a jít do kdejaké kreace… Teď už bych se dost styděla, takže jsem zvědavá, co se mnou udělá tahle taneční zkušenost.

Byla jste před něčím varována?

Mám docela dost kamarádů, kteří soutěží prošli, třeba Matouš Ruml, Verunka Kubařová, Marek Adamczyk, a každý si odnesl úplně jinou zkušenost. Každopádně všichni se shodují v nostalgickém pocitu, že to bylo něco krásného a že je to moc bavilo. Marek Adamczyk mě jen upozorňoval, že ta tréma je jiná než ta herecká, ať se připravím na to, že mě pak může zaskočit. Což si myslím, že bude taky jeden z mých oříšků, které budu muset překonat.

Jak trénujete fyzičku, která se během soutěže hodí?

Nedávno jsem řešila nějaké problémy se zády, kvůli kterým jsem musela být v klidu, ale už bych si nějaký pohyb chtěla nastavit. Kdysi jsem cvičila sportovní aerobik, jako, myslím, téměř každé děvče v devadesátkách, a v rámci tréninku jsme hodně skákaly přes švihadlo. Takže mám chuť si teď jít koupit švihadlo a opráším dvojskoky a skákání na minutu – to mě vždycky hrozně bavilo. Předpokládám, že po těch 20 letech tam z toho asi moc nezbylo. Do oficiálního tréninku mám čas do půlky prázdnin, tak uvidíme.

Seriál Kukačky, Duch, Zlatá labuť. Zdá se, že se vám pracovně daří.

Děkuju, všechny tyhle seriály jsou krásné a jsem pyšná, že se v rámci svého žánru povedly. Je skvělé mít štěstí na tvůrčí týmy a jsem za to opravdu vděčná.

Zlatá labuť diváky hodně chytila. Čím to?

Myslím si, že byla dobře napsaná i dobře obsazená. Byli jsme výjimečná parta, navíc romantický seriál z krutého prostředí a kruté doby, to všechno hraje do karet. Mně se na ní líbil třeba ten dům obchoďáku, který má několik pater. Přičemž my holky jsme měly šatny úplně dole. Tam nikdo z majitelů v životě nesešel a vlastně jsme všechny toužily po tom, dostat se nahoru do těch krásných pokojů, k honosným lidem. Stejně tak jako oni by se možná rádi podívali, jak žije obyčejný člověk. Přišlo mi to chytré a krásné. 

Bude pokračování, nebo je to definitivní tečka?

Obávám se, že je to opravdu konec. A musím říct, že je mi to líto. Člověk si to tolik neuvědomuje, když té práce je hodně, když točíte denně a jste tím zahlcený, tak není čas si tolik uvědomovat, že točíte něco tak pěkného. Ale s odstupem, když vidím na sítích fotky, musím přiznat, že je mi hodně smutno, že to skončilo.

Když se ještě vrátíme k vašemu předchozímu seriálu Kukačky – ty měly velkou odezvu. Pamatuji se, jak jsme si s kamarádkou po každém díle volaly a dlouze to rozebíraly… Výměna dětí v porodnici byla zkrátka silné téma. Jak moc vám zasáhlo do života?

Hodně. Lidé mě zastavovali ve veřejném prostoru a chtěli o tom mluvit. Diskutovali o tom v práci, rodinách a to na tom bylo nádherné, protože když mě někdo poznal, tak tam nebyla ta běžná senzace, že vidí někoho z televize. Ale lidi měli opravdu chuť probírat to téma a chtěli vědět, jak my to prožíváme. Pro mě to bylo něco úplně ojedinělého a vzácného. To se v naší práci jen tak nestane. 

Máte sedmiletého syna. Ta představa výměny s vámi dělala co?

Tenkrát jsem si to úplně nechtěla připouštět a vztahovat si to na svoji rodinu. Snažila jsem se nechávat to v rámci příběhu, od kterého jsem se trošku chránila. Ale za mě – bylo by lepší se to vůbec nedozvědět.