Zpěvačka Anna K. byla oceněná cenami kritiků, získala například několik Andělů. Za své 13leté působení na české hudební scéně právě rekapituluje a naplno se věnuje přípravě své první výběrové desky "The Best of 93-07". Čím na desce překvapíte své fanoušky? Bude tam toho strašně moc. Dvacet mých singlů z let 1993 až 2007, pak taky DVD s živým koncertem, který jsme natočili při turné Večernice. Je to úplně poprvé, co vydávám live koncert, fanoušci si o něj hodně psali, tak jim snad udělám radost. Potom tam bude velká fotogalerie, všechny moje videoklipy a jedna kuriozitka: klip na písničku "Nebe", na kterou nebyl nikdy dříve žádný klip natočený, přestože to byl velký hit. Tenhle klip jsem dostala vloni jako dárek a je fakt moc krásnej, takže stojí za vidění! Připravujete i nějakou zbrusu novou desku? Prozatím ne. Vloni jsem vydala "Večernici" a teď vyjde "Best of", takže si zasloužím trochu pauzičku. Už to potřebuju a myslím, že i ta moje nemoc (borrelioza - pozn. aut.) přišla ve chvíli, kdy si tělo samo řeklo, že už má dost a chce trochu klidu. A moje práce moc klidu nepřináší. Patřím sice k těm šťastným, kteří můžou říct, že jejich práce je zároveň koníček, ale rozhodně je to obrovský výdej energie. Jsem tak trochu blázen a neumím nic dělat jen napůl, vlastně se neumím a ani nechci šetřit. Jenže teď musím někde trochu energie nabrat, aby bylo zase z čeho rozdávat. A co koncertování? Někde jsem četla, že vás už trochu vysiluje? Je to trochu jinak. Koncerty jsou samozřejmě fyzicky náročný, takže občas je to celkem mazec, ale na druhou stranu jsou i největším příjmem energie, o který jsem mluvila. Koncerty potřebuju k životu, dalo by se říct, že jsou tou největší odměnou. Baví mě i točit desky, ale když je hotová, už se s ní nedá hnout. A při živým hraní vzniká pořád něco novýho, i když hrajete stejný písničky. Jsou tam jiný lidi na jiným místě, v jiným čase... na každým koncertě je úplně odlišná a nová atmosféra. A to mě moc baví. Stalo se vám někdy, že by se koncert nevydařil? Určitě někdy jo, ale konkrétně si nevzpomínám. Asi jde spíš o individuální pocit. V létě jsme hráli na festivalech a poslední vystoupení bylo na Okoři. Spousta lidí mi pak psala, že jsme byli skvělí. Ale mně přitom bylo nesmírně zle a vůbec jsem si ten koncert neužila. To jsem ještě nevěděla, že mám borreliózu, jen jsem měla neuvěřitelný bolesti hlavy. Celej koncert mám zahalenej v mlze. Proto se zrovna moc nevydařil, ale lidi to zřejmě nepoznali. Měla jsem tam i kamarády, kteří říkali, že to bylo boží. Možná, že když člověk cítí, že je mu opravdu zle, tak se ještě z posledních sil vypne k výkonu. Naopak, když se cítíte úžasně, paradoxně z vás nemusí jít zdaleka tolik energie. V osmi letech vás tatínek přivedl do Semaforu. Neměla jste v divadle trému? V divadle ani tolik ne, ale měla jsem velkou trému ve škole při přehrávkách vždycky na konci roku. Obrovskou trému jsem taky měla při svým prvním koncertě s kapelou. Bylo to v Malostranský besedě. Bylo úplně narváno, sice platících diváků bylo asi jen třicet, ale přišla se na mě podívat spousta kamarádů a muzikantů. A já měla takovou trému, že jsem myslela, že snad omdlím. Skoro jsem ani nevěděla, kde vlastně jsem. Třásly se mi nohy i ruce. Ale po prvním potlesku jsem věděla, že jsme to zvládli. Cítila jsme hroznou zodpovědnost, mít svou vlastní kapelu byl totiž můj největší sen. Jak jste se od divadla dostala k hudbě? Moji kamarádi vydavatelé mi nabídli vydání desky. V té době jsem ještě nevěděla, jak by měla vypadat. V Semaforu jsem zpívala šansony a písničky Suchého a Šlitra. Samý krásný, velmi inteligentní a vtipný věci. A najednou jsem se ocitla v české pop music... A byla jste se svou první deskou spokojená? Tušila jsem, že to asi nebude můj "šálek kávy", ale myslela jsem, že si zvyknu. Hrozně moc jsem chtěla zpívat, ale nevěděla jsem přesně, co - a hlavně, kde mám začít. Rozhodla to za mě moje firma a já se rozkoukávala. Po první desce jsem zjistila, že chci všechno, hlavně hudbu, dělat úplně jinak. Pak jsem měla několik let pauzu a dávala dohromady kapelu a repertoár. Začínala jsem zase od nuly. Skamarádila jsem se s P. B. CH. (baskytarista skupiny Lucie a Wanastovy vjecy) a natočili jsme spolu desku nazvanou "Amulet", která byla podle mého názoru hodně dobrá, ale nebyla ve srovnání s tou první komerčně úspěšná. Dala jsem tou deskou jasně najevo, kudy se chci vydat. A začala dlouhá a těžká cesta, během které jsem se zbavovala své tehdy velmi neoblíbené nálepky pop hvězdička. Vůbec jste netoužila po popularitě? Ale jasně, že ano! Vyrostla jsem v Semaforu a to bylo hrozně slavný divadlo. Samí slavní herci a zpěváci - Jiří Suchý, Pepa Dvořák, Jitka Molavcová a spousta dalších, v té době velkých hvězd. Už odmala jsem byla zvyklá být v centru pozornosti. Když jsem někomu řekla, kde hraju, doslova padl na zadek. Do Semaforu byly tehdy na rok dopředu vyprodaný lístky. Takže to opravdu byla velká sláva a to se na mě určitě muselo podepsat (...smích...). Prý jste hudbě obětovala i jeden svůj dlouholetý vztah... Nebylo to tak, že bych upřednostnila práci před vztahem, spíš to všechno nějak moc nešlo dohromady, nesetkala jsem se s pochopením. Na druhou stranu to i chápu, v tý době jsem neměla kapacitu pro nic jinýho než pro hudbu. Nebyl prostor normálně se postarat o domácnost, což jsem předtím dělala. A litovala jste později toho rozchodu? Až když jsem o ten vztah přišla, zjistila jsem, že je to katastrofa, protože neumím žít sama. Ale v tý době jsem poznala Tomáše a ten mě samotnou nenechal. Pracovali jsme spolu, byl mým spojencem. Nakonec se stal i mojí životní láskou. Byl mi velkou oporou. Cítila jsem se opuštěná, ale najednou tu byl někdo, kdo mi rozuměl úplně ve všem. Už jsem věděla, že musím jako správná žena vytvořit zázemí, že nemůžu po lidech chtít, aby byli tolerantní až do krajnosti. Ženská by podle mě měla být schopná vytvořit domov, nebo se o to aspoň ze všech sil snažit. Berete jako samozřejmost, že se žena stará o svého muže? Byla jsem tak vychovaná, vedla mě k tomu maminka. Vždycky jsem se dokázala o svého partnera postarat. Ale začala jsem moc brzy žít dospělým životem. Když mi bylo 18 a měla jsem první vztah, fungovala jsem jako vdaná paní se třema dětma. Holky v mým věku chodily na diskotéky a já zavařovala, vařila a prala. Ale tehdy mě to moc bavilo. Byla jsem zamilovaná a taky jsem si připadala důležitá, co všechno zastanu. Co vás v nejbližší době čeká? Těším se na cestu do New Yorku, kde budu trochu pracovat.