Se zpěvačkou, která je původem ze Slovenska, jsem si povídala o tom, jak ji ovlivnil lockdown v milionovém městě, jestli vzpomíná na rodné Slovensko nebo jak se dostala do soutěže krásy a proč kvůli ní bojovala se svou váhou… A co se u ní po čtyřicítce změnilo a proč jí její muž vyká?

Máte po českém a slovenském turné, užíváte si teď trochu klidu?

Dokončila jsem krásné turné, které jsem vyprodala a vidělo ho hodně lidí. Myslím si, že jsme všichni odvedli krásnou práci. Zrovna teď se snažím organizovat všechno to, co po turné zůstalo, to je samozřejmě i hora prádla, protože jsem cestovala i se svými dětmi. Mezi to patří i vyúčtování, přesun nástrojů, bylo nás celkem asi dvacet lidí, a to je obrovská mašinerie. Do toho už začínají pomalu přicházet letní festivaly… Takže je to trochu šílenství, musím přiznat, že tento rok byl opravdu náročný v rámci času a logistiky.

VIDEO: Holky na víně: Anna Julie Slováčková

Prý začínáte každé ráno půlhodinou cvičení…

Musím se smát, protože dnes jsem byla velmi lenivá, říkala jsem si, že bych měla jít běhat, ale nešla jsem, ale můžu si nyní dovolit trochu odpočívat. Jinak se snažím to dodržovat. Dělám aspoň dvacet minut intenzivního strečinku každý den, protože na pódiu musí člověk nějak vypadat, a když nemáte kondici, tak to prostě neudýcháte. Snažím se cvičit aspoň 3x až 4x týdně.

Vydala jste po deseti letech novou desku Obyčajnosti. Jaká je?

Je to velmi zralé album, které se nijak netváří ani nehledá, kam chce patřit. Je to moje nejosobnější album. Vzniklo v době pandemie, ale mluví o aktuálních tématech. Celkově si myslím, že jsem po čtyřicítce dospěla do nějakého bodu, že za ta léta cítím, že roky nejen přibývají, ale mění se vám vše i v hlavě. Cítím, že se ve mně uklidnily mnohé věci a udělala jsem si v sobě pořádek. Jsem spokojenější a vnímám to jako dar. I to album je velmi ženské a intimní. Texty jsou vlastně velmi jednoduché a myslím, že mnoho lidí, hlavně žen, se v nich dokáže najít, což je pro mě nejdůležitější.

Jsou v něm prý zaznamenané i vzpomínky z vašeho dětství na Československo. Co konkrétně?

Vyrůstala jsem v Martině. Je to malé město uprostřed Slovenska s bohatou kulturou. Odjakživa jsem ale věděla, že ze svého rodného města jednou odejdu. Vždy jsem jakoby tušila, že tohle není moje konečná zastávka, ale samozřejmě jsem nevěděla, kam až mě život zavane. A i když jsem věděla, že vlastně odejdu, na tu dobu moc ráda vzpomínám, byly to velmi pěkné roky mého života. Celé okolí Martina bylo super, lyžovala jsem, tancovala, zpívala a jako dítě jsem dělala i folklor. Máme národní knihovnu i skvělé divadlo. Jsem sice dítě z malého města, ale musím říct, že jsem dostala to nejlepší, co mi mohli rodiče dát.

Jste sídlištní dítě?

To úplně ne, vyrůstala jsem v klasickém cihlovém domě, s velkým dvorem uprostřed. Vychovávali jsme se vlastně navzájem. Byla to taková směs velmi zajímavých individualit, dělníci, doktoři, umělci. Náš obývák sousedil s legendární martinskou hospodou a policie tam byla na denním pořádku. Jsem za své dětství vděčná, potkala jsem tam lidi, kteří měli různé životní příběhy, byla to pro mě skvělá škola.

Album vzniklo díky pandemii. Jak se vám skládalo, když se nikam a nic nesmělo? Měla jste na texty klid, nebo naopak to bylo s dětmi doma náročnější?

Po dobu pandemie to bylo náročné. Ale tím, že žiju s manželem velmi rozlítaný život, tak jsme si užívali ten klid. Ty první měsíce jsme strávili s našimi dětmi, po mnoha letech se nám vyprázdnily kalendáře, honička za něčím ustala a měli jsme čas se zamyslet. Zajímavé bylo, že jsem si uvědomila, co mě dělá šťastnou a které věci chci dělat v životě dál a které ne. Byl to pro mě zásadní moment v tvorbě i v životě.

Zkusila jste v době covidu něco nového?

Zkoušela jsem péct, ale tohle mě moc neuchvátilo. Radši jsem se pustila do nového alba a pečení nechala jiným.