Manželka režiséra Miloše Formana Martina Formanová (41) přijela do Prahy jen na pár dní, aby pokřtila svou druhou knížku "Trojdílné plavky". Do Čech ji doprovodil i oskarový manžel a dvojčata Andy a Jimmy (9). Proč jste se před 13 lety vydala právě do Ameriky? Odjela jsem za svou sestrou, která se tam vdala. Chtěla jsem se naučit anglicky, protože na gymlu jsem si bohužel vybrala němčinu. No a nakonec jsem tam zakotvila na trochu delší dobu... Provdala jste se za Miloše Formana. Jak jste se vlastně seznámili? Dokončovala jsem právě diplomovou práci a říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdybych tam měla od Miloše nějakou větu. V knihovně jsem si našla adresu na jeho agenta a napsala jsem mu lístek, že jsem studentka a že bych se s Milošem ráda setkala. A vyšlo to... Ano. Ačkoliv náš začátek byl takový pomalý a váhavý. Měl tenkrát nějaké období depresí, takže nebyl zpočátku tak vstřícný. Jeho sklíčenost mě dojímala, připadala mi nespravedlivá a provokovala ve mně chuť ji porazit. Takže nakonec jsem si ho tak trochu vybojovala... Vnímáte někdy velký věkový rozdíl, který mezi vámi je? Vlastně ani ne. Miloš je velmi silná osobnost. Je to mužský, který mi dává pocit bezpečí. Umí bojovat a mám pocit, že nás dokáže před vším zlým ochránit. Jaký je Miloš Forman táta? Takový, jak bych to řekla, svérázný. S klukama dělá věci, které baví i jeho. Učí je šachy a biliár, koukají společně na jeden vědomostní pořad, vysvětluje jim svoje gurmánské zásady. Počítám, že další na řadě je mariáš. Na mně a mých rodičích je pak ten zbytek. Slušné vychování, škola, klavír, odvoz na tréninky... Kluci jsou velmi živí. Jak usměrňujete jejich energii? Snažím se, aby si vybili energii ve sportech a ne doma. Baví je to, obzvlášť Jima, ten by mohl být pořád někde na hřišti. Oba hrají tenis a fotbal, plavou a lyžují, letos hráli i baseball, ale to mě dost zklamalo. Byla to naše první i poslední sezóna. Jak vypadá váš obyčejný rodinný den, kdy jste všichni pohromadě? Je do značné míry ovlivněný Milošovým specifickým životním rytmem. On je totiž v noci vzhůru a přes den spí. Budí se až odpoledne, často to bývá dokonce až v době příprav k večeři. Do té doby obstarám takové ty nezáživné záležitosti praktického charakteru. Dohromady si pak vychutnáváme večeře, společné chvíle s dětmi, filmy, přátele. Líbí se klukům v Čechách? Moc! Částečně je to proto, že i těch pár zásad, které doma platí - například zdravá strava, o kterou se snažím, nebo dodržování určitého denního rytmu - v Čechách úplně padá. Zpočátku jsem chtěla, aby si to tu oblíbili, takže jsem jim leccos tolerovala. Teď už patří k určitému koloritu, že když jsou v Praze, můžou snídat bábovky a koblihy. Hotelové snídaně jsou jejich sedmým nebem a já se jim pak každé ráno snažím vytrhnout z ruky třetí koblihu. Už si tady našli i kamarády, mají tu oblíbená místa. Milují zoologickou zahradu, bowling na Ladronce, už tu zkrátka mají svůj svět. A jsem moc ráda, že se jim tady líbí, je to pro mě důležité. Schází vám v Americe čeští přátelé? Tak to určitě! Svoje kamarádky bych si tam nejraději postupně navozila. Máme totiž jiný druh komunikace. Dřív jsem si myslela, že je to tím, že své kamarádky znám už dlouho a jsem napojená na stejnou vlnu. Ale mám pocit, že si i nová přátelství v Čechách vytvářím snáz. Češi jsou k sobě otevřenější, jsou zvyklí vyprávět si i o svém osobním životě, Američané to tak nemají. Vytvořili jste si v Americe nějaké silné přátelské vazby? Přátele samozřejmě máme, ale je to opravdu jiné než u nás. Překvapila mě třeba taková věc: minimálně každý týden večeříme s jedním manželským párem. Ona je spisovatelka, on scénárista, probíráme spolu všechno možné. Ale jednou jsem četla její článek, kde líčila, jak se rozhodli o druhé dítě. Protože nemohla otěhotnět, zvolili formu vajíčka od dárkyně. Popisovala, jak v uplynulém roce onu vhodnou dárkyni hledali, co všechno zvažovali a podstoupili. Bylo to krásně napsané, smutné a pro mě trochu bolestné i v tom, že mi nikdy o svém trápení neřekla. Neuvažujete o návratu do Čech? Přiznám se, že jsem zpočátku moc nerozuměla tomu, proč Miloš nemá chuť přesídlit zpět. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se v novém prostředí aklimatizovala, ale nakonec se člověk zabydlí. Dnes bychom si museli zvykat tady. Věřím ale, že tu kluci třeba jednou budou chtít zůstat delší dobu. Hrdinky vaší nové knížky jsou materiálně zajištěné, ale přesto se ocitají v krizi. Bylo to tak i u vás? Ano, měla jsem takové období. Pořád jsem měla všelijaké cíle, pohon. Snažila jsem se dokončit školy, hledala jsem partnera, chtěla jsem mít děti... Ale když se všechno splnilo a kluci začali chodit do školy, měla jsem víc volného času a cítila, že ho potřebuji nějak vyplnit. Musela jsem si najít, co chci dělat dál. Začala jsem pracovat a studovat, abych se někam posunula. A to mi pomohlo.