K divadlu ji přivedla náhoda. Od té doby Jana Švandová nepřetržitě hraje a točí. Na televizní obrazovce ji můžete vidět třeba ve třetí řadě "Pojišťovny štěstí". Vypadáte neskutečně skvěle. Jaký je váš recept? Člověk se nesmí nechat odradit tím, že už mu není dvacet, třicet nebo čtyřicet. Nemá se na sebe vykašlat. Měl by být pozitivní, i když vím, že to nejde pořád. Snažím se mít radost z každého hezkého dne a z každého dobrého rána. Ženy by na sebe měly myslet, neměly by si říkat: "Jsem stará, nikdo o mě nemá zájem." Děláme to totiž hlavně pro sebe. Proto bychom měly o sebe pečovat, dbát na to, jak vypadáme. Je to moc důležité, zvedá nám to sebevědomí. Je totiž strašně pohodlné sedět v teplákách, nemýt si vlasy, nenalíčit se a vymlouvat se, že je člověk starý. To neuznávám. Bojíte se stáří? Už jsem dost stará! Ne, teď vážně, ze stáří nemám strach. Stáří je krásné a záleží jen na mně, jak krásným si ho udělám. Starší člověk už není tak hektický a může si víc užívat svých koníčků. Jediné, z čeho mám strach, jsou nemoci. To je asi na stáří nejhorší. Zdá se mi, že jedete stále jen na plný plyn. Máte vůbec čas dobít si energii? Dobíjím se tím, že si jdu zacvičit nebo zaplavat. Také mi pomáhá golf. Je pro mě odreagováním. Hraje ho spousta lidí a většinou se tam schází prima parta. Mám ráda i večery, kdy si můžu v klidu sednout ke knížce. Ale takových večerů už je méně. A vy jste si ke všem svým aktivitám vloni ještě přibrala soutěž "Star Dance"... Šla jsem do ní strašně ráda. Brala jsem ji jako výzvu, protože jsem vždycky moc ráda tančila. Čekala jste, že soutěž bude taková dřina? Asi všichni jsme tanec zpočátku podcenili. Vůbec jsme netušili, že natáčení bude tak vyčerpávající a náročné. Ale bylo to strašně krásné a hrozně ráda na ty chvíle vzpomínám. Musím říct, že kdybych nabídku dostala znovu, šla bych do toho. Ale vám neumožnilo pokračování v soutěži smutná událost... Umíral mi tatínek. Musela jsem soutěž vzdát, protože už jsem ten zápřah psychicky nezvládala. Neměla jsem sílu dále předstírat veselost a tančit. Tatínka jste měla určitě moc ráda... Jsme 3 holky a táta byl pro nás vždycky vzor chlapa. Dal nám do života strašně moc. Byl jedním z mých největších kritiků, chodil na všechny premiéry. Vždycky jsem si jeho úsudku moc vážila. Navíc hrozně rád tancoval, i kvůli tomu jsem do "Star Dance" šla. Moc se na to těšil. Jenže pak ho nemoc zasáhla tak, že soutěž nemohl sledovat... Bylo mi líto, že jsem se nemohla pustit do posledních kol, že jsem nemohla bojovat a musela soutěž vzdát. Lidé si možná mysleli, že na to nemám dost sil, ale nechtěla jsem říct, proč předčasně končím. Už několik let si "užíváte" popularity. Leze vám někdy na nervy? Každému pochopitelně udělá dobře, když vás někdo osloví a řekne: "Včera jste se mi líbila v televizi." Nepříjemné ale je, když na vás pokřikují puberťáci a říkají: "Hele, vole, nějaká herečka." A taky se mi stalo, že jsem jela metrem a přišla ke mně nějaká paní. Pomyslela jsem si: "Jé, ta bude asi chtít podpis nebo něco takového." Ale ona jen řekla: "To jste na tom hodně špatně, když s námi musíte jezdit metrem." Ta slova mi vyrazila dech tak, že jsem ani nebyla schopná hned odpovědět. Jak jste se vlastně dostala k herectví? Přála jste si stát se herečkou už od dětství? Musím říct, že herectví nikdy nebyl můj sen. Chtěla jsem studovat archeologii, ale bohužel jsem nebyla přijata. Šla jsem tedy pracovat do Ústavu geodézie a kartografie, kde jsem kreslila mapy. Ale práce mi vůbec nešla a nebavila mě. Zkazila jsem všechno, co jsem nakreslila, výkresy se musely předělávat. Proto jsem měla výplatu třeba jen deset korun... A jak jste nakonec přišla k divadlu? Bydlela jsem v Pardubicích a tamní divadlo vypisovalo konkurz do muzikálu. Hledali mladá hezká děvčata, která budou dělat ,,křoví". Přihlásila jsem se a vybrali si mě. Věra Galatíková mě nakonec přemluvila, abych zkusila jít na JAMU, že prý nějaký talent mám. A byla jste přijata... Před prázdninami jsem odjela jako au-pair do Belgie a pak přišel srpen 1968. Myslela jsem, že tam zůstanu. Ale maminka mi poslala dopis, že jsem přijata ke studiu. To mě přimělo vrátit se domů.