Lucie Seifertová (38) je autorka úspěšných prostorových leporel a také šťastnou novopečenou maminkou. Když jsme si povídaly, bylo malému Toníkovi pouhých 20 dní. Máte při péči o miminko čas myslet i na práci? Myslela jsem si, že šestinedělí strávím procházkami po parku a povalováním se v posteli, ale není tomu tak. Pilně pracuji pro Český rozhlas, vytvářím obrázky na nové webové stránky s animovanými figurkami. Měla jsem to načasováno tak, abych všechno stihla odevzdat, ale Toník se narodil o týden dřív, tak teď ten týden doháním. A jak to jde? No jde to. Využívám přestávky mezi kojením, přebalováním a konejšením miminka. Máte pořád dost nápadů? Jsem mile překvapená. S dítětem jsem v klidu, asi zapracovaly hormony. Cítím, jak se mi ruku v ruce s mým vnitřním rozpoložením daří i po pracovní stránce. Třeba leporelo "Český ráj" - nechci, aby to vyznělo jako samochvála - ale podle mě se v něm povedly obrázky i vtipy. Jako kdyby se v tom odráželo moje pohodové rozpoložení během těhotenství - kniha vznikala s lehkostí. Pomáhá vám tatínek Pancho? (muzikant a producent - pozn. redakce) No až moc! Kromě kojení zvládá úplně všechno. Asi je i trochu unavený, nevyspalý, na což doplatil zrovna včera, když si nechal ukrást peněženku s větším obnosem peněz a hlavně s veškerými doklady. Je to předčasné, ale dovedete si představit, že byste Toníka svěřila chůvě? V tuhle chvíli by mi to urvalo srdce. Myslím si, že jestli tatínek bude fungovat i nadále stejně jako dosud, zvládneme to i bez chůvy. On tím otcovstvím úplně zjihnul. Asi je to tím, že jste si na miminko museli počkat... Jsme spolu dvacet let. Ne, že bychom usilovali o dítě hned od začátku vztahu, ale mysleli jsme si, že to přijde samo. Ale nic se nedělo. Nakonec jsme se rozhodli pro umělé oplodnění. Překvapilo mě, jak to bylo psychicky náročné. Čekání na chodbách, užívání léků a všechny ostatní procedury, které s tím souvisejí. A úplně nejhorší byl nátlak okolí. Představte si, když na vás pořád někdo vyzvídá, proč nemáte děti a vy víte, že je mít nemůžete. Těžko se to vysvětluje lidem i sama sobě. Nakonec jsme byli v soukromé poliklinice Gest na Buďánkách, byli tam moc milí a povedlo se na první pokus. Měla jste strach z porodu? Bohužel se ke mně donesly zvěsti o hrůzných porodech, prostě jsem byla připravená na to nejhorší a přiznávám, že jsem se opravdu bála. K našemu překvapení se Toník narodil rychle. Ráno mi nebylo dobře, Pancho volal MUDr. Pařízkovi, který nás pozval na kontrolu. K Apolináři jsme přijeli v 10 hodin a krátce po jedenácté byl chlapeček na světě. Co děláte, když si chcete odpočinout? Nejradši spím! To dělám opravdu ráda, ale teď se mi to z pochopitelných důvodů moc nedaří. Budou teď vaše obrazy jiné? Asi jo, protože jsem se hrozně změnila. Nikdy jsem nebyla klasický mateřský typ maminy, která by toužila jen po dítěti. Možná to byla i forma vnitřní obrany, jako bych tušila, že to nebude jednoduché, tak jsem si možná intuitivně držela od mateřství odstup. Skoro jsem měla strach, jestli budu umět fungovat jako matka. Ale jsem překvapená, jde mi to skvěle! Dokonce jsem začala používat i zdrobněliny. Plánujete další děti? No nejdříve jsme doufali alespoň v jedno, a když jsme zjistili, že by to mohlo být reálné, začali jsme mluvit o dvou, a nedávno jsem přistihla Pancha, jak někomu říká do telefonu: "Aspoň čtyři!" Jak jste reagovala? Budu ho muset trochu mírnit. Chystám další velké leporelo, tentokrát půjde o světové dějiny, a já musím mít mezi dětmi čas i na práci. Vaše knihy odrážejí historii. Je nějaké období, ke kterému inklinujete? Jako dítě jsem milovala pravěk. A to mi vydrželo. A jak jsem postupně při psaní odhalovala jednotlivá období, každé se mi něčím líbilo, každá doba s sebou nese něco zvláštního. Ale ani hypoteticky bych nechtěla žít v jiné době než teď, v současnosti. Obzvlášť ženy to měly ještě v nedávné minulosti příliš těžké. Navštěvujete místa, která figurují ve vašich knihách? Někdy mám pocit, že ty knížky dělám právě proto, abych cestovala, abych si prošla dané místo a nasála jeho atmosféru. Budete přísnými rodiči? Předsevzetí bychom měli, ale teď jsme ve fázi absolutního rozmazlování. Dostala jste za miminko nějaký dárek? To se dělá? Ne, nic jsem nedostala. Vlastně ano! Pancho mi hned po porodu přinesl ještě málem "teplý" výtisk mojí nejnovější knihy "Český ráj". Tohle "moje dítě" náhodou spatřilo světlo světa ve stejnou chvíli jako Toníček. Kdy jste se v životě cítila nejhůř? Když mi umřel táta. Bylo to po listopadu 1989, všechno se tenkrát měnilo a táta už najednou nebyl. Tehdy jsem ztratila půdu pod nohama. A kdy vám bylo nejlíp? Před pár týdny by moje odpověď možná zněla jinak. Ale dnes vím, že nejkrásnější moment v životě pro mě bylo narození Toníčka. Celkově vnímám, že se mi daří, protože dlouho jsem po pracovní stránce bojovala s tím, že mě někdo někde odmítal. Teď máme s partnerem vlastní firmu a nejsme na nikom závislí. A to je hezký životní pocit!