Po studiích na konzervatoři hrála v Divadle Na Provázku, ve Státním divadle v Brně a později v pověstné Ypsilonce. Z Československa emigrovala v době, kdy mohla být úspěšnou herečkou. Žila jste s Petrem Kratochvílem, spolumajitelem divadla Ta Fantastika, nechala si jeho jméno... Ano, byl to můj manžel. Na začátku 80. let jsme emigrovali, strávili 12 let ve Spojených státech, bydleli na Floridě, lítali s divadlem po celém světě. Kdy jste poprvé stála na jevišti? Ve třech letech. Žili jsme v Brně a jednou jeli s tatínkem a potkali jeho kolegyni z divadla. Byla to subreta v Janáčkově opeře a řekla: "Jé, to je krásná holčička, tu bychom potřebovali v divadle." A tak jsem začala hrát rovnou v opeře Madamme Butterfly. Dohromady jsem tam pak byla asi 10 let. Od té doby máte vztah k divadlu? Dítě takhle nepřemýšlí, ale ovlivnili mne dvě důležité věci. Na každém představení jsem musela být vždycky už od začátku a opery tím znala skoro nazpaměť! Dodnes si pamatuju vůni divadla a kulis. Podle kulis jsem poznala, kterou operu budou večer hrát. Pokoušela jste se o studium zpěvu? V patnácti letech jsem dělala zkoušky na konzervatoř - na operní zpěv. To chtěl tatínek, protože byl muzikant. Druhé zkoušky byly na herectví, o těch jsem mu neřekla, protože by s tím nesouhlasil. No a oni mě přijali právě na herectví. Kde jste se seznámila se svým bývalým manželem? V devatenácti letech jsem odešla z Brna do Liberce, do Ypsilonky. Tam jsme se poznali s Petrem. V roce 1978 se vzali, projezdili spolu s Černým divadlem Jiřího Srnce kus světa a pak prostě jednou zůstali v Rakousku. Nakonec jsme zakotvili v Americe, kde jsme v New Yorku spolu založili černé divadlo Ta Fantastika. To bylo naše společné dítě. Začínali jsme v Americe úplně od nuly, dělali různé podřadné práce a postupně vystavěli divadlo, které si toto jméno vybudovalo. Děti jste spolu nechtěli? Ještě v Československu jsme čekali miminko, ale narodilo se mrtvé. Pak v Americe už nebyl čas. Petr už jedno dítě z předešlého manželství měl. Já jsem ale hodně žadonila, že chci děťátko a Petr mi koupil k narozeninám psa - kokršpaněla Filípka. Jaké vlastnosti jste si přinesla ze zámoří do našich poměrů? Například to, že jsem tady nikdy neprošvihla zaplacení žádných účtů. Tam jednou něco takového uděláte a máte opravdu velké potíže. A ještě nákupy. Teď - v roce 2007 - už je tady normální, že lidé jedou autem a nakoupí zásoby potravin. Ale já jsem tohle praktikovala už na začátku 90. let. Všichni na mě koukali jako na blázna. Když jste se vrátili z Ameriky, váš vztah s Petrem Kratochvílem se rozpadl.... To není úplně přesné. Petr se úplně změnil a z divadla mě vyhodil. Byly to krušné roky, pracovně i soukromě, dodnes nejsme majetkově vyrovnáni. On tehdy začal plnit stránky bulvárního tisku v souvislosti se vztahem s Lucií Bílou, později s Pavlínou Babůrkovou. Já si spíš myslím, že jeho hlavním zájmem a cílem vždycky bylo a je - zviditelnit se za každou cenu. A proč si myslíte, že se změnil až tady, v Česku? To je emigrační nemoc. Člověk je tam venku na někom druhém daleko víc závislý. Jednak neumí perfektně jazyk a musí se postarat o živobytí. K tomu, že jsme spolu budovali divadlo, jsme museli ještě dělat další práci, abychom měli z čeho žít. A tady? Na začátku 90. let? Člověk tady měl najednou plnou peněženku, koupil si drahý auto a dostal křídla. Ne každý emigrant návrat zvládl. Před osmi měsíci jste adoptovala dceru Kristýnu. Strašně jsem chtěla dítě. Byla jsem 4x na umělém oplodnění, ale nevyšlo to. Za to, že mám po pětiletém úsilí Kristýnku, musím poděkovat paní ředitelce a primářce Jaroslavě Lukešové z Kojeneckého ústavu v Krči. Je to člověk, který pro adopci dětí dělá v dnešní době strašně moc. Zabývá se příběhem každé rodiny individuálně a citlivě. Kristýnce nejsou ještě ani 2 roky a vám je 50. Není to pozdě vychovávat tak malé dítě? Vůbec se necítím stará. A navíc mám honičku. Dělám byznys, hraju divadlo, starám se o dům, takže nemám čas na to myslet. Ale to je také zkušenost z Ameriky. Šedesát let tam není žádný věk. Venku je běžné, že partneři mají děti až po čtyřicítce a nikomu to nepřipadá divné... Teď podnikáte. S čím? Věčně jsem musela uklízet malý bazén na zahradě. Štvalo mě, že ho musím pořád čistit. Napadlo by vás, že neexistuje nikdo, kdo by vyráběl sítě, které by ten bazén zakryly? Byla to opravdu díra na trhu. Jsem tedy jediná, která teď má patent na výrobu rychloupínacích bazénových a univerzálních sítí. A to je právě další zkušenost z Ameriky. Člověk si musí jít za tím, co chce dokázat. A váš návrat k divadlu? Když jsem se vrátila z Ameriky, tak mě tady jako herečku už nikdo neznal. A přiznám se, že jsem strašně moc chtěla hrát divadlo. A měla jsem štěstí. Potkala jsem Tomáše Töpfera, který zrovna začal dávat dohromady Divadlo na Fidlovačce. Jsem v tomhle divadle od začátku.